…aneb Flow Festival 2017, den první
V posledních dvou letech se mi podařilo navštívit celkem dost letních festivalů u nás i ve Finsku, ale jestli si myslíte, že jsem objevila nějaký, který by předčil můj oblíbený helsinský Flow Festival, tak jste pěkně na omylu. Nedá se nic dělat, Flow je prostě jediná akce, se kterou se dokážu plně ztotožnit ve všech ohledech a na níž si nikdy nepřipadám nepatřičně. A protože letošní ročník byl už můj pátý, nenechala jsem se zastrašit zpočátku ne tak lákavě působícím line-upem a počkala si pěkně až do oznámení kompletního programu. A ten stál už tradičně za to, takže třídenní vstupenky musely být moje.
Pátek neboli první den festivalu bývá obvykle nejslabší a posluchačsky nejméně atraktivní, letos se ale pořadatelům hned na úvod podařilo do programu získat jednu z největších hvězd celého ročníku Lanu Del Rey. V areálu tím pádem bylo dost lidí už od začátku, naštěstí se ale poměrně malé prostory od loňska trochu roztáhly a mačkanice se přeci jen o něco snížily. Vzdálenosti mezi jednotlivými pódii přitom zůstaly v podstatě stejné, jediná stage, ke které se projdete, je přesunutá Bright Balloon Stage napravo od hlavního vchodu.
Už při příchodu do areálu někdy po čtvrté odpolední jsem se musela smířit s tím, že první řada na Lanu Del Rey je beznadějně zabraná, ale odmítla jsem se tím nechat jakkoliv rozhodit. Sedět sedm hodin před hlavním pódiem, zatímco všude kolem mě probíhají super koncerty, by mi totiž přišlo jako ztráta času a urážka všech hudebních bohů. Vesele jsem tedy prošla kolem bivakujících fanoušků a fanynek s květinovými čelenkami a retro účesy a zamířila si to do Black Tentu, kde jsem letošní ročník zahájila sázkou na jistotu v podobě koncertu Kauriinmetsästäjät. Jejich elektropop byl o chlup lepší než na Ruisrocku, publikum bych ovšem snesla ještě méně ukecané. Zatancovala jsem si ale dobře.
Kauriinmetsästäjät
Hned potom, co Kauriinmetsästäjät dohráli, jsem přeběhla na druhou stranu areálu k Bright Balloon Stage, kde jsem chtěla stihnout aspoň kousek vystoupení švédské zpěvačky Skott. Bohužel jsem přišla po začátku a do konce jsem taky čekat nemohla, tak to bylo opravdu jen letmé nakouknutí do hudebního světa téhle vycházející hvězdičky švédské indiepopové scény. Bývala bych vydržela déle, ale Litku Klemetti se prostě musí zažít v celé své kráse, tak nebylo času nazbyt.
Skott
Zpátky do černého stanu jsem doběhla jen tak tak a o dobrých místech u pódia se mi mohlo jen zdát, ale člověk nemůže mít všechno. Na rozdíl od Ruisrocku tu Litku Klemetti s rozšířenou kapelou totiž měla mnohonásobně větší publikum. Atmosféra byla od začátku vřelá, bohužel ale hned na úvod koncert pokazily technické problémy s aparaturou a zvukem. Přišli jsme tak o skvělou Äiti kyllä sä tiedät, která se kvůli vazbení a nefunkčnímu mikrofonu nedala poslouchat. Během několika dalších skladeb se techniku naštěstí podařilo dát do pořádku. Přesto ale koncertu pořád něco chybělo. Je to paradoxní, ale mám pocit, že s nárůstem publika ubylo na působivosti celé show. Už jsem neměla pocit, že jsem na malém klubovém koncertě, kde si zpěvačka mezi skladbami jen tak povídá s diváky a pak si všichni společně zazpívají. Tady bylo jasné, že jsme na obří akci a na žádné „intimity“ není prostor. Na druhou stranu musím ocenit, že v setlistu nezůstal kámen na kameni a dočkali jsme se i dvou novinek Tule rakkauteen a Suklaasydän. A na samotný závěr jsme tentokrát nebyli ochuzeni o hit Juna Kainuuseen. Jen škoda, že mnou očekávaný hlasitý sborový zpěv jaksi chyběl.
Litku Klemetti
Další na programu byli metalisti Oranssi Pazuzu, na které jsem zašla jen z čiré zvědavosti, a asi vás nepřekvapí, že jsem odtamtud nestačila utíkat. Možná to byl umělecky hodnotný metal, ale na mě celá jejich performance působila tak maximálně jako špatně nazvučený kravál. Kdyby aspoň to chrčení bylo slyšet. Koukat na zpěváka, který vypadá, že jen otvírá pusu do vypnutého mikrofonu, fakt za moc nestojí.
Místo metalu jsem si nakonec zaskočila na kimchi hranolky (ano, je to divná kombinace a taky to docela divně chutnalo) a konečně jsem se uvolila jít čekat na Lanu Del Rey k hlavnímu pódiu. Původně před ní měla vystoupit Beth Ditto, tak jsem se radovala, jak smysluplně vyplním zdlouhavé postávání. Beth ale na poslední chvíli svoji účast zrušila a místo ní prostor na hlavní stagi dostal rapper Young Thug. Pro mě neznámý, ale proti rapu já nic nemám, tak jsem očekávala show, která bude přinejmenším v pohodě. No, asi jsem si měla mladého thuga prolustrovat předem, protože tohle fakt stálo za starou bačkoru. Repertoár ještě ušel, ale pódiová prezentace samotné hlavní hvězdy byla na nule a o rapování radši ani nemluvit, jelikož horšího rappera jsem v životě neslyšela. Mám pocit, že Thug byl pod vlivem nějakých silných oblbováků, protože byl totálně mimo a svým huhláním a nepřítomným pohledem se úspěšně postaral o nejhorší koncert celého festivalu. Jediné plusové body si zaslouží DJ, který byl zatraceně sympatický a snažil se do toho umírání dát aspoň trochu energie.
Young Thug
Po tomhle utrpení, které si v publiku užil jen jeden rozskákaný Rus, následovalo další martyrium v podobě skoro dvouhodinového čekání na hlavní hvězdu pátečního programu. Koncentrace zmalovaných slečen a gayů pod pódiem se zvětšila natolik, že jsem skoro doslova musela stát na jedné noze a to ještě ne svojí. Nakonec jsme se ale Lany Del Rey v nepříliš slušivém teplákovém úboru dočkali. Neobešlo se to bez frenetického ječení falešně plnoletých fanynek, přes které chvílemi nebylo slyšet produkci na pódiu, ale i ony se naštěstí občas zklidnily.
Lana Del Rey
Páteř setlistu kupodivu netvořily skladby z nejnovějšího alba Lust for Life, ale spíš průřez největšími hity. Nechyběly tak Blue Jeans, Born To Die, Summertime Sadness, Music To Watch Boys To, Off To The Races ani Video Games. Z nových skladeb zazněly jen čtyři: Cherry, White Mustang, Love a Change. Musím přiznat, že při poslední zmiňované už jsem to nevydržela a začala jsem řvát jako želva, stejně jako u Summertime Sadness. Nevím, čím to bylo, ale z celého koncertu jsem byla extrémně naměkko, co překvapilo i mě samotnou vzhledem k tomu, že písničky Lany Del Rey na mě nepůsobí jako žádné niterné výpovědi, které by člověku pronikly hluboko pod kůži. Je ale skvělé, že člověka dokážou zasáhnout aspoň naživo.
Při písničce Ride došlo naopak na trochu hororu, když ochranka zaspala a na pódium vběhl někdo z publika. Naštěstí to byl jenom fanoušek, ale sekuriťáci za to můžou každý večer děkovat pánubohu, protože kdyby to byl někdo s nožem, tak je po videohrách definitivně. Lana se sice smála, ale mě v kontextu současných událostí dost zatrnulo. Lana se ovšem na rozdíl ode mě nezalekla, a tak ke konci setu sešla i mezi diváky, aby si od fanynek osobně převzala vlastnoručně malované obrázky a vyfotila si s nimi selfie. Na jednu stranu je to hezké gesto a holkám se alespoň vyplatilo to osmihodinové čekání, na druhou stranu to v rámci koncertu bylo dost mimo mísu i vzhledem k tomu, že 99 % publika z toho nemělo vůbec nic. Já samozřejmě selfíčko s Lanou nemám, protože jsem jí žádný obrázek nenamalovala, ale zato jsem od zdivočelé fanynky, toužící poplácat si svůj idol po hlavě (fakt!), dostala takovou ránu, až mi odletěly brýle. No, i tak to na koncertech někdy chodí.
London Grammar
Suma sumárum jsem ale ráda, že jsem měla možnost konečně vidět Lanu Del Rey naživo. Pobrečela jsem si, zazpívala pár refrénů, seřvala pár puberťaček a přesvědčila se, že i přes veškerou kritiku si tahle diva svůj hvězdný status opravdu zaslouží. V rámci svého repertoáru je totiž skvělá nejen na desce, ale i naživo.
Na úplný závěr jsem zašla ještě na London Grammar, ale červený stan byl nepropustně plný a zdálky jejich melancholické melodie nebyly patřičně působivé, tak jsem to zabalila už krátce po půlnoci. Před sebou jsem totiž měla ještě celý dlouhý víkend.
Komentáře
Okomentovat