...aneb Flow Festival 2017, den druhý
Sobotu neboli druhý den Flow Festivalu jsem se rozhodla pojmout trochu volněji, takže jsem skoro celou odpolední část programu vyměnila za tradiční procházku po Korkeasaari. Do festivalového areálu jsem přijela až kolem páté, a jelikož po předem hlášené bouřce zatím nebylo ani stopy, nic mi nebránilo hned zamířit k hlavnímu pódiu, kde Mikko Pykäri představoval svůj nejnovější projekt.
Na koncert mě nalákal hlavně fakt, že na pódiu Mikka Pykäriho měla vedle sboru Ahjo Ensemble doplnit i pěkná řádka více či méně známých finských zpěváků a zpěvaček. Hned na začátku to byla Emma Kemppainen z LCMDF, hned v další skladbě ji ovšem vystřídala její sestra Mia, momentálně vystupující pod maskulinním pseudonymem Mio. Ta se zdržela nejdéle, protože na nové desce hostuje hned třikrát, nakonec i ji ale vystřídali další interpreti se soulově exhibující Somou Manuchar a rapující Yonou v čele. Hlavně finsky zpívaná skladba Maneki Neko v podání Yony s celým Ahjo ansámblem za zády stála za to, protože to je neskutečný hit na první poslech. Dokonce ještě větší než propagovaná, ale trochu laciná Shamppanjahai s Pyhimysem a Reinem Nordinem. Tou pro mě ostatně celý koncert skončil, protože bylo načase jít hledat další hudební zážitky. Ve výsledku jsem ale ráda, že jsem měla šanci vidět a slyšet aspoň první půlku. Naživo to totiž bylo minimálně o polovinu lepší než z desky.
Pykäri feat. Ahjo Ensemble
Další paní na holení byla Silvana Imam v Black Tentu, na kterou jsem se těšila opravdu hodně i přes to, že její tvorbu moc neposlouchám a většinu jejích skladeb upřímně ani neznám. Může za to švédština, kterou jsem se prostě nenaučila, takže textům nerozumím ani prd, což je u rapu dost problém. Rozhodně to ale není problém samotné Silvany, která se ne nadarmo vyhoupla na špičku švédské scény. Svoje kvality dokázala i naživo a hlavně úvod celé show v podobě starší, ale stále stejně silné skladby I∙M∙A∙M nepůjde z paměti vymazat jen tak snadno. Další kousky se mi po chvíli začaly trochu slévat a v půlce už jsem neměla ani šajna, co je zrovna na setlistu, ale nakažlivá energie zůstala až do konce. Jen ten patetický proslov o bouři, která smyje veškerý rasismus a sexismus, si Silvana mohla odpustit. Na lidi to sice působí dobře, všichni zatleskáme té ušlechtilé myšlence, ale skutečný problém pár kapek deště nevyřeší, to ví snad každý. Místo keců potřebujeme změnit starý způsob myšlení, řekla bych já, ale to už se pouštím to úplně jiných vod. Na závěr koncertu se mi podařilo identifikovat ještě hit Svär på min mamma, při jehož refrénu jsem konečně mohla dát volný průchod své příšerné švédské výslovnosti. Na úplný konec přišlo už jen skupinové objetí s fanoušky v prvních řadách a bylo po všem. Nabitá energií jsem ovšem zůstala ještě na dlouhou dobu.
Silvana Imam
A že jsem to potřebovala, se ukázalo hned po opuštění černého stanu. Blankytně modrou oblohu a smrtící dusno totiž v mžiku vystřídaly mraky a vítr a bylo jasné, že bouřce jménem Kiira se už vážně nevyhneme. Jen tak tak se mi podařilo zaplout ke stánku s ginem, kde jsem se nasoukala do pláštěnky. Další dobrou půlhodinu jsem pak strávila nasáčkovaná v jídelním stanu, potom naštěstí nejhorší hromobití přestalo. Pořadatelé se nicméně zalekli a pro jistotu na dobré dvě hodiny přerušili veškerý program venku i ve stanech. Naštěstí se znovu otevřely aspoň stánky s jídlem, tak jsem si ukořistila chia kaši s borůvkami z CocoVi a šla se s ní schovat před další vlnou lijáku.
Kolem deváté se podařilo zprovoznit hlavní pódium, na kterém vystoupili očekávaní Goldfrapp. Já jsem byla ráda, že konečně hraje alespoň někdo, ale bez mučení musím přiznat, že mi celí Goldfrapp přišli moc nudní na to, abych se dokázala nadchnout doopravdy. Po pár skladbách jsem radši vyrazila očíhnout situaci v Red Areně, kde měla teoreticky hrát Alma. Ukázalo se, že bouřka nadělala díry do střechy, kterou bylo nutné opravit, a tudíž do stanu nikdo nemohl. Lidi se nicméně před arénou už začínali srocovat, tak jsem se k nim přidala v naději, že se brzy otevře. Uvnitř se už totiž přestavovalo pódium, jen nebylo úplně jasné, pro koho. Kromě Almy totiž mohl dost dobře hrát taky Sampha, jehož vystoupení se muselo odložit.
Goldfrapp
Po dobré tři čtvrtě hodině čekání na kdovíkoho už lidi začínali být neklidní, pak se ovšem zničehonic zjevila Alma a máváním všem dala najevo, že konečně můžou jít dovnitř – na její koncert. Samozřejmě se tím rozpoutalo davové šílenství a všichni se začali hnát k pódiu, jako by tam měli dostat něco zadarmo. I pod pódiem pak bylo dost neklidno a bylo vidět, že lidi nejsou ve své kůži. Alma se sestrou Annou se ale s heslem „Fuck the myrsky!“ rozhodly všechno hodit za hlavu a pokusit se o co nejenergičtější show. Upřímně si ale nejsem jistá, jestli se jim to povedlo. Možná to bylo tím, že pro mě kouzlo prvního okamžiku, které jsem zažila na Ruisrocku, prostě vyprchalo, ale Almino vystoupení na Flow mi přišlo takové polovičaté. Ani vyslovené hity jako Karma, Dye My Hair a Bonfire tentokrát nenaplnily svůj potenciál. Co se dá dělat, pořád nemůže být posvícení. Tak snad někdy příště, za příznivějších povětrnostních podmínek. Co to zkusit třeba v Praze, progresivní pořadatelé?
ALMA
Cestou do Black Tentu jsem se zašla kouknout na The xx na hlavním pódiu, ale koncert měl jako už skoro tradičně dvě zásadní vady. Za a) bylo tam moc lidí a za b) bylo to moc zádumčivé. Dlouho jsem se tam tím pádem nezdržela a zamířila si to rovnou do černého stanu, který se někdy během pozdního večera taky podařilo otevřít. U pódia už bylo celkem slušně narváno povětšinou celkem nabušenými chlápky, takže bylo evidentní, že tentokrát to žádný popík nebude. Já sama jsem na Death Grips byla dost zvědavá, protože spojení rapu s industriálem se přeci jen tak často neslyší. Hned po prvních tónech mi ale začalo být jasné, že jsem se do toho kotle neměla cpát. Svalouši kolem mě začínali skákat čím dál divočeji a nakonec jsem to nevydržela ani do konce první skladby a pakovala se co nejdál od nich. Nechat se pokopat a pomlátit v kotli bylo totiž to poslední, co jsem v ten prapodivný den potřebovala zažít. Do kouta daleko od pódia bohužel atmosféra z centra dění nedosáhla a do kotle by mě zpátky už nikdo nedostal, tak jsem nakonec odešla úplně. Byla to škoda, protože u pódia by to bez toho šílení mohl být fajn koncert a zase něco nového, ale co už.
Death Grips
Přestože nám v sobotu Kiira v podstatě zničila půlku festivalového programu, nakonec to tak hrozné nebylo. Na nikoho nespadl strom ani aparatura a minimálně jeden skvělý koncert jsme si taky užili. Příště bych to ale brala zase s pěkným počasím, prosím.
Komentáře
Okomentovat