…aneb Ruisrock 2017, den třetí
V neděli byl areál Ruisrocku otevřený už od jedné, ale já jsem se kvůli zpackané rezervaci ubytování a následné nutnosti přesunu do jiného hostelu na festival dostala až o hodně později. Naštěstí to tolik nevadilo, protože v podstatě všichni moji oblíbenci hráli už předchozí den a neděle mi tak zůstala jen jako příjemný bonus navíc. Nehodlala jsem se za ničím honit ani se nikde zbytečně tlačit, což by ostatně ve vedru, které ten den panovalo, stejně za nic nestálo.
Zatímco pro mě byla neděle jednoznačně nejslabší, pro Finy to byl očividně nejatraktivnější den, což dokazovaly šílené davy před vstupní branou. Ty bohužel přiměly sekuriťáky omezit bezpečnostní kontroly na minimum, což mě upřímně dost vyděsilo, ale naštěstí nikdo žádné kudly ani pistole nepřinesl. Příště už by ale všechno tak hladce proběhnout nemuselo, tak doufám, že si pořadatelé do budoucna dají většího majzla.
Vesala
Prvním koncertem na programu pro mě byla Vesala na louce. Naživo jsem ji naposledy viděla někdy před osmi lety ještě v řadách PMMP, a tak jsem byla zvědavá na její sólovou show. Upřímně jsem toho od ní moc nečekala a dokonce jsem chvíli přemýšlela nad tím, že raději půjdu čekat do stanu na Paramore, ale naštěstí jsem zůstala. Udělala jsem víc než dobře, protože koncert byl opravdu skvělý. Setlist byl výborně poskládaný a vedle známých hitů (často v novém kabátě) neopomněl ani posluchačsky méně atraktivní kousky typu Rakkaus ja maailmanloppu nebo pár úplných novinek. Původně jsem se bála, že to bude nepříjemně komerční a na sílu rozjuchané, ale Vesala se evidentně nebojí riskovat, a tak se ani za bílého dne nevyhýbala temnějším náladám, které její hudba nabízí. Ukázala, že se z ní během let stala umělkyně, která má svou tvorbou co říct a já bych ji naživo chtěla vidět znovu a znovu.
Vesala
Závěrečnou skladbu Tequila už jsem si užila v poklusu směrem ke stanu, kde měli začínat Paramore. Jejich fanynka nejsem a troufám si říct, že na jejich samostatný koncert by mě nedostali ani párem volů, ale vzhledem k tomu, že na své poslední desce prý výrazně změnili styl, rozhodla jsem se dát jim šanci. Od toho přece festivaly jsou. Stan už byl narvaný k prasknutí a kapela začala hrát téměř okamžitě, hned během prvních tónů mi ale bylo jasné, že tohle nebude nic pro mě. Skákající lidi mi vadí, elektrické kytary mi vadí a ukřičený zpěv, kterému není rozumět, na tom není o nic líp. Navíc jsem měla pocit, že zvuk stál za starou bačkoru, tak jsem vydržela sotva tři písničky a radši to (post)pubertální jančení přenechala jiným.
Paramore
Asi největším lákadlem nedělního programu byl návrat popové legendy Ultra Bra, kterou znám tak akorát z prváku, kdy jsme jejich největší hit Sinä lähdit pois překládali na hodině finštiny. Zprávy o toužebném očekávání jejich koncertního comebacku ovšem už dlouhé týdny předem zaplavovaly sociální sítě a do areálu proudili další a další fanoušci ve žlutých pláštěnkách, takže jsem se samozřejmě i já musela přesvědčit, co za touhle mánií stojí. Jak už asi tušíte, i tohle byl z mé strany fail jako blázen. Holt jsem v pubertě o finském popu neměla ani ponětí, takže to, nad čím se Finové nostalgicky dojímají, mě nechává chladnou. S trochou sebezapření jsem si poslechla asi tři písničky, všechno takové unylé sentimentální cajdáky, a nezbylo mi nic jiného, než jít hledat něco, co mě neunudí k smrti.
Ultra Bra
To ovšem nebylo nic jednoduchého vzhledem k tomu, že na programu nebylo vůbec nic zajímavého. Zachránil mě Mac Miller, což nebyl divný jazzový saxofonista, jak jsem si z nějakého důvodu myslela, ale rapper, a kupodivu nikterak špatný. Lidi si sice úplně nezískal, a když je nutil spolupracovat, moc to nefungovalo, ale svoji úlohu časové výplně pro mě splnil dobře.
S výjimkou prvního koncertu zatím silně neúspěšný poslední den měla na dobrou notu zakončit Jenni Vartiainen ve stanu, na jejíž jednoduchý elektropop v živém provedení si brousím zuby už pěkných pár let. I tohle očekávání se mi ovšem vymstilo, protože koncert totálně zabil hrozný zvuk, který tam zůstal po Paramore. Nevím, jestli byl zvukař už od pátku permanentně nalitý, nebo se na to jenom vybodnul, ale každopádně by za takovou práci snad ani neměl dostat zaplaceno. Písničky k nerozeznání jedna od druhé, zpěv skoro nebyl slyšet… Prostě děs. Zapáleným fanouškům a fanynkám to bylo jedno, protože evidentně ještě byli v té fázi, kdy jim stačí jen přítomnost jejich idolu na pódiu, ale já byla pěkně otrávená. Ne že bych čekala hluboký umělecký zážitek, ale chtěla jsem aspoň vypnout a zatancovat si. Ani jedno se přirozeně nekonalo. Vydržela jsem sice až do konce v naději, že se to třeba zlepší, ale plánovaný závěr festivalu mi tím dost zhořknul.
Jenni Vartiainen
V posledním záchvatu optimismu jsem si ještě počkala na začátek koncertu Travise Scotta, ale jak jste už určitě poznali, ani ten mi náladu nespravil, a tak mi nezbylo než vydat se na autobus. Díky bohu za Vesalu, bez ní by to byl den na dvě věci.
Můj první Ruisrock v životě tím skončil. Stál za to? Díky nad očekávání vydařené sobotě rozhodně a jako celek to taky byla skvělá zkušenost. Jestli bych ale jela znovu, je už trochu jiná otázka. Přestože se na programu každoročně najdou interpreti, které mám ráda, celkově festival míří na trochu jinou cílovou skupinu a nejsem si jistá, jestli mi nabízí všechno to, co od takové hudební události očekávám. Pokud by se ale konstelace hvězd ještě někdy v budoucnu sešly tak výhodně jako letos, určitě bych nad další účastí uvažovala. A jestli jste sami na Ruisrocku ještě nebyli a váháte, jestli jet, tak určitě vyrazte. Ruisrock je legenda, kterou se vyplatí aspoň jednou zažít na vlastní kůži.
Komentáře
Okomentovat