…aneb Ruisrock 2017, den druhý
Sobota alias druhý den Ruisrocku pro mě byla rozhodně nejatraktivnější z celého festivalu, a tak jsem se na ostrov Ruissalo vydala hned brzy odpoledne. Kvůli drobnému zdržení ve městě a při zevrubných kontrolách u vstupu jsem sice prošvihla Kasmira, ale alespoň jeho nakažlivou letní hitovku Vadelmavene jsem zpovzdálí zaslechla. Zbytek jeho tvorby mě upřímně zas tak nebere, takže vlastně žádná škoda.
Následující Pariisin Kevät jsem naštěstí už stihla. Jejich letošní album Kuume se mi v posledních měsících objevovalo v přehrávači docela často, takže jsem se logicky těšila na to, jak ho kapela předvede naživo. Musím ale přiznat, že ačkoliv to byl příjemný koncert a v podstatě na něm nic špatného nebylo, žádná euforie se u mě nekonala. Zřejmě za to mohla třetí hodina odpolední, lehká únava publika a taky výběr repertoáru, který se hlavně v druhé půlce výrazně soustředil na starší desky, které moc neznám a popravdě se mi ani dvakrát nelíbí. Některé zásadní skladby jako titulní Kuume, Hullu, Hei mä soitan sulle ihan kohta a samozřejmě i Tämän kylän poikii ale zazněly a aspoň ony mě nakoply do dalšího dne.
Pariisin Kevät
Po Pariisin Kevät následoval přesun na minipódium u pláže, kde už bylo v plném proudu sólové vystoupení zpěvačky Vesty. Zaujala mě už předchozí den jako host kapely Kauriinmetsästäjät a evidentně jsem nebyla jediná, koho její hlas nadchnul. Už tak stísněný prostor pod pódiem byl nacpaný k prasknutí a bylo vidět, že tentokrát lidi nepřišli jen žvanit. Při baladě Vielä1 dokonce došlo i na velmi přesvědčivý sborový zpěv publika. Je evidentní, že i když je Vesta teprve za začátku kariéry, slušnou fanouškovskou základnu už si stihla vybudovat a to je rozhodně dobře. Projev má totiž unikátní a věřím, že i její repertoár bude jednou neobyčejný.
Vesta
Po krátkém vystoupení Vesty jsem popošla jen o kus dál k velkému pódiu na pláži, kde začínala Alma. Loni na Flow jsem ji jakožto bývalou účastnici finské Superstar už předem odepsala, ale následné nadšené reakce na její show ukazovaly na to, že jsem se s jejím hodnocením nejspíš unáhlila. A taky že ano. Alma, která má ve světových hitparádách nakročeno stát se finskou odpovědí na MØ nebo Tove Lo, totiž na Ruisrocku názorně předvedla, že žádný hype za ní nestojí zbytečně. Obrovské pódium ovládla už od první skladby jako by nic a společně se svým dvojčetem Annou rozjely show, která minimálně u nás nemá obdoby. Silné skladby s hitovým potenciálem v kombinaci s energií a charismatem prostě fungují vždycky. Jako pomyslná třešnička na dortu už tak skvělý koncert ozdobila Charli XCX, která celou dobu pařila s lahví šampusu na kraji pódia, aby nakonec k nadšení mnohatisícového davu spolu s Almou vystřihla profláklý hit I Love It. Zajímalo by mě, jestli si takového hosta bude někdy moct dovolit někdo u nás. Na poli popu asi těžko. Ve Finsku to ale evidentně problém není.
Alma
V šest odpoledne už koncentrace lidí začala povážlivě stoupat, a tak jsem vzala zavděk slanou palačinkou ze stánku s nejmenší frontou a šla se uklidit do stanu, kde byla na programu z prachu dějin se navrátivší rapová parta MC Taakibörsta. Dobrý rap mi na Ruisrocku chyběl, ale Taakibörsta mi bohužel chuť nespravili. Evidentně se mi nedostávalo hlubších znalostí z historie finského hiphopu, ale tři stréce rapující s pivem v ruce jsem úplně nepobrala. Možná by stálo za to se dovzdělat a dát jim šanci někdy příště, ale nejsem si jistá, jestli se mi do toho chce. Myslím, že Edu Kehäkettunen mi bohatě stačí jako moderátor v rádiu.
Protože mě MC Taakibörsta po dvaceti minutách přestali bavit, rozhodla jsem se pro další průzkum areálu. O Sanni na louce mělo zájem tolik lidí, že ani nebylo vidět na pódium a trávit celý koncert u záchodů (což bylo jediné místo, kde se dalo hnout) se mi vážně nechtělo, tak jsem pokračovala dál. Disco Ensemble na pláži mě ani trochu nezaujali, a tak nezbylo nic jiného, než u minipódia počkat na rappera Sonnyho. Grime sice není můj styl a důvěru v kvalitu hiphopového programu na Ruisrocku jsem ztratila už dávno, ale nakonec jsem nelitovala. Minimálně poslední dvě skladby totiž nebyly vůbec špatné.
MC Taakibörsta
Ze Sonnyho koncertu jsem sice mohla plynně pokračovat na Töölön Ketterä, ale jejich jméno mi v programu nějak uniklo a na další prodírání se davy už jsem stejně neměla energii, a tak jsem se zapíchla snad v jediném liduprázdném koutě před minipódiem, na němž se v mezičase připravoval koncert Litku Klemetti. Její zatím poslední deska Juna Kainuuseen je pro mě dokonalý soundtrack k finskému létu, takže jsem se už nemohla dočkat, až si písničky konečně poslechnu naživo v autentických kulisách. Jak se ukázalo v případě Pariisin Kevät, očekávání můžou být zrádná, ale Sanna alias Litku Klemetti v žádném případě nezklamala. Právě naopak – skvělé písničky, skoro až punková energie a Sannina sebeironie vytvořily ideální atmosféru, při níž bylo lehké zapomenout, že nejste v klubu, ale na megalomanské akci. A nakonec ani nevadilo, že nezazněla tolik žádaná letní hymna Juna Kainuuseen. Zbytek skvělé show nám ji vrchovatě vynahradil.
Litku Klemetti
Na závěr večera už nezbývalo nic jiného, než doběhnout do stanu, kde měla (tentokrát už oficiálně) vystoupit Charli XCX. Přišla jsem jen slabou třičtvrtěhodinku předem, ale většina lidí naštěstí ještě křepčila na podivného šašouna Anttiho Tuisku, takže zabraná byla jen místa těsně u klandru. Díky tomu jsem si i plánovaný vrchol festivalu mohla užít pěkně zblízka.
Musím přiznat, že k Charli XCX mám dost zvláštní vztah. Písničky ze začátku její kariéry mám ráda, ale její nedávná tvorba mi toho moc neříká. Zatím poslední mixtape Number 1 Angel je ale natolik neodolatelnou směskou chytlavých melodií s odkazy na devadesátkový pop, že jsem Charli zase musela vzít na vědomí. Z živého vystoupení jsem nicméně měla trochu obavy – mohl to být stejně tak úspěch jako totální propadák. Naštěstí se ukázalo, že všechen strach byl zbytečný. Přestože Charli s sebou neměla živou kapelu, zpívala na halfplayback a setlist taky mohl být lepší, její charisma a šílená energie přebily všechna možná negativa. Její show nebyl koncert v pravém slova smyslu, ale spíš spartakiáda do rytmu jejích největších hitů. Polovinu času zabralo skákání a „ruce nahoru“, ale kupodivu to nebylo ani trochu otravné. Byl to jednoduše ten typ akce, při níž si zaskáčete, zahulákáte a domů odcházíte euforičtí jako už dlouho ne.
Charli XCX
Nakonec Charli na oplátku pozvala na stage Almu, která si dala repete svého hitu Dye My Hair, jenž se přirozeně přelil v závěrečný rave, při němž už na pódiu křepčili všichni, kteří se tam přimotali z backstage. Párty pak pokračovala ještě dýdžejským setem na pláži, ale ten už jsem vzdala. Přece jenom se má v nejlepším přestat.
Po cestě k autobusu jsem přes všechny snahy bohužel neunikla otravné odrhovačce Timantit on ikuisia od Cheeka, ale ani ta mi nedokázala zkazit závěr dokonalého festivalového dne, na který ještě dlouho nebudu moct zapomenout.
Komentáře
Okomentovat