...aneb Flow Festival 2017, den třetí
Neděle byla zdaleka nejnabitějším dnem celého letošního Flow Festivalu, což s sebou neslo jednu velmi nemilou nevýhodu – skoro všichni dobří interpreti se více či méně kryli a stihnout všechno se kvůli tomu stalo nesplnitelným úkolem. Já jsem se ovšem k výzvě rozhodla postavit čelem a zažít všechno, co jen bylo v lidských silách. Slz jsem u toho neuronila málo, ale rozhodně ne zbytečně.
Nedělní tour de Suvilahti jsem zahájila už krátce po druhé odpolední koncertem zpěvačky Vesty, nad jejímiž kvalitami jsem se rozplývala už v reportech z Ruisrocku a prvního dne Flow, tak se nebudu moc opakovat. Bohužel jsem stihla jen první čtvrthodinku jejího vystoupení, ale můžu být ráda aspoň za ni. Vesta během té krátké doby dokonce stačila zahrát i moji oblíbenou Sun katu, takže jsem i po těch patnácti minutách vlastně utíkala spokojená.
Vesta
Důvodem rychlého úprku z koncertu Vesty samozřejmě nebyla jeho nízká kvalita, ale fakt, že v Red Aréně už začínalo vystoupení Astrid Swan, které kromě repertoáru z nejnovější desky From The Bed and Beyond slibovalo i unikátní vizuály. Zpočátku jsem sice byla trochu zaskočená značně prořídlým publikem a také tím, že slibovaná vizuální složka vypadala jen jako pár prostěradel na prádelní šňůře, ale brzy se ukázalo, že všechno je mnohem rafinovanější. Prostěradla byla ve skutečnosti instalací symbolizující nemocniční postel, z níž se po uvolnění jistících lan staly šaty, v nichž Astrid odzpívala celou druhou polovinu koncertu.
Nové album Astrid Swan se kvůli svému tíživému tématu neposlouchá zrovna snadno, takže jsem přirozeně měla strach, jak na mě bude působit naživo. Asi už tušíte, že se suchým okem jsem z koncertu nevyvázla. Zpočátku jsem se snažila ovládat, protože mi přišlo blbé bulet přede všemi hned u pódia, ale jakmile začaly projekce s lebkami a kostmi, už se to nedalo zadržet. Je ovšem nad slunce jasné, že jsem v tom nebyla sama, protože kombinace nepatetických, ale skličujících textů, Astridina melancholického hlasu a temného vizuálního zpracování byla opravdu silné kafe. Jednoduše realita ve své nejčistší podobě. Té, kterou bychom nejraději neviděli, ale jejíž stín nás stejně provází na každém kroku.
Astrid Swan
Když jsem se dala trochu dohromady, potřebovala jsem pro změnu něco lehčího, tak jsem zamířila do Black Tentu na trochu rapu v podání Kubeho. Od jeho show jsem nic neočekávala a tím pádem jsem si z ní ani nic neodnesla, nenadchne neurazí, však to znáte. To Ceebrolistics v Red Aréně byli z úplně jiného soudku. Jak už jsem před časem zmínila, o historii finského hip hopu toho moc nevím, takže pro mě tahle z dějin se navrátivší parta byla velkou neznámou. Plánovala jsem se zastavit jen na chvíli, ale temná elektronika mě vtahovala stále hlouběji do červeného stanu, až jsem nakonec zůstala skoro do konce. Nebyla to žádná velká show, představte si spíš atmosféru nějakého zapadlého baru dlouho po půlnoci, kde si každý jede to svoje ve svém soukromém mikrosvětě. A kupodivu to fungovalo i na velkém festivalu, ve finštině ještě o dost líp než v angličtině.
Ceebrolistics
Do reality mě vrátil až hlad, který mě donutil zbytek koncertu vyměnit za povrchní mísu salátu s nyhtökaurou (má to vůbec nějaký český název?). Následovala nejhorší tragédie celého letošního Flow, a to kolize mezi show k dvacátému výročí labelu Monsp Records a koncertem Princess Nokia. Ať už tenhle kiks v programu udělal kdokoliv, doufám, že z toho má ještě pořád noční můry. Nakonec jsem dala přednost Princess Nokii jakožto „exkluzivnější“ zahraniční interpretce, ale už jenom nutnost volby mezi dvěma koncerty, které jsem měla na samotném vrcholu nedělního line-upu, mě rozpálila doběla. Z monspí přehlídky jsem naštěstí zdálky stihla alespoň začátek. Kromě Kubeho, bez kterého bych se podruhé už opravdu obešla, to byl ještě Khid/Kridlokk, Eevil Stöö a moji total guilty pleasure miláčci Likanen Etelä, kteří své kouzlo naživo stále ještě neztratili. Díky bohu za to.
Princess Nokia se sympatickou finskou dýdžejkou Yeboyah mi pak v Black Tentu naštěstí nedaly ani tu nejmenší záminku litovat, že jsem jim dala přednost před finskou hiphopovou špičkou. Tomboy, Kitana, Green Line, trocha freestylu, trocha zpěvu a nálož pozitivity, která pro jednou nepůsobila ani krapet falešně. Při dlouhém proslovu o tom, jak se nemáme bát být kreativní, mi dokonce zase ukápla slza, protože takové upřímné povzbuzení člověk jen tak neslyší. A je jedno, že vám ho nabízí v podstatě cizí člověk, chuť tvořit něco nového bychom v sobě měli pěstovat za každých okolností. Po závěrečném tanci dvou transsexuálů z publika jsem odcházela s úsměvem od ucha k uchu a i když normálně hudebníkům na pódiu srdíčka neposílám, ta pro Destiny jsem si neodpustila. Možná totiž není nejlepší rapperka, kterou jsem kdy slyšela, ale nejpozitivnější určitě ano.
Princess Nokia
Princess Nokii na pódiu vzápětí vystřídala Norka Jenny Hval, jejíž koncert jsem si letos jako jediný užila z první řady. Čekala jsem něco úplně jiného než experimentální hudebně-divadelní performanci, ale musím říct, že jsem dění na pódiu nakonec sledovala jako v transu od začátku do konce. Chvílemi nepochopitelné scénky se střídaly s výjevy nutícími k zamyšlení a ve spojení s elektronikou, která přirozeně propojovala všechny skladby v jednolitý celek, představení v kontrastu s ostatními „obyčejnými“ koncerty působilo jako zjevení. Na závěr Jenny s určitým překvapením v hlase vyjádřila údiv nad tím, kolik lidí vydrželo až do samého závěru. Mně to ovšem přišlo naprosto pochopitelné, protože kdo přistoupil na hru, byl nevyhnutelně pohlcený až do konce.
Jenny Hval následovala Američanka Angel Olsen, která předvedla solidní vystoupení, na nějž nalákala mnohem víc lidí než její předchůdkyně, mě ovšem za srdce nijak nechytla. Bylo to na mě asi moc folk, moc blues, moc country, moc kytarové a ke konci taky neúnosně pomalé. Angel navíc úsměvy zrovna moc nehýřila, a přestože tvrdila, jak je šťastná, že pro nás může ten večer vystoupit, nějak jsem jí to nevěřila. Všechno působilo spíš jako rutina, kterou si dává večer co večer. Pro jednou fajn, ale kdybych tuhle konkrétní festivalovou neděli mohla prožít ještě jednou, možná bych zkusila spíš Vince Staplese, který hrál ve stejnou dobu.
Angel Olsen
Korunu celému festivalu měl nasadit Frank Ocean, který vystoupil na speciálně upraveném hlavním pódiu před desátou večerní. Na svůj spektákl nalákal snad devadesát procent všech přítomných, kvůli čemuž se ani v širokém okolí hlavní stage regulérně nedalo hnout, já jsem se ale rozhodla přemoct svou fóbii z davů a vydržet to. Bylo mi totiž jasné, že druhý den se o koncertu zaručeně bude psát jako o události roku a pokud odejdu, zas budu mít výčitky, že jsem o něco přišla. No, vydržela jsem dvě skladby a zabalila to. Hned druhý den ráno se na mě ze všech sociálních sítí začaly valit zprávy o tom, jak geniální show to byla, ale žádné výčitky se kupodivu nedostavily. Jen jsem si totiž potvrdila, že mám holt asi divný vkus, protože mi show Franka Oceana velikosti mravence tam někde v dáli prostě přišla nudná. Možná jsem mu měla dát větší šanci, ale vůbec se mi nechtělo. Tak, odsuďte mě.
Frank Ocean (by tam teoreticky někde měl být)
Za celou neděli jsem toho už měla plné kecky, takže jsem v žádném případě neměla náladu čekat až do jedenácti na Moderat. Místo toho jsem se rozloučila se svým milovaným Suvilahti a s těžkým srdcem se vydala zpátky do hostelu. Nejraději bych tam ale zůstala tancovat ještě celé dlouhé dny, to mi věřte.
Komentáře
Okomentovat