…aneb Ruisrock 2017, den první
Festival Ruisrock se už od roku 1970 tradičně koná na ostrově Ruissalo ve finském Turku. Pořadatelé cílí hlavně na finské publikum, takže u nás Ruisrock není kdovíjak známý, ale věřte mi, že ve Finsku ví naprosto každý, o co na téhle monstrózní akci jde. Protože je mi jasné, jak legendární tenhle festival je, vždycky jsem si říkala, že bych se alespoň jednoho ročníku chtěla zúčastnit. Konkrétní plány jsem nikdy neměla, jelikož začátek července není doba, kdy bych se ve Finsku vyskytovala zrovna často. Když mi ovšem na konci loňského roku v mailu zničehonic přistála volná vstupenka na celý festival, nebylo co řešit. Taková šance se totiž určitě opakovat nebude.
To, jak moc populární Ruisrock je, se ukázalo hned v první fázi plánování cesty. Najít v prosinci 2016 volné ubytování na festivalový víkend v létě 2017 byl totiž celkem boj, ale naštěstí se zadařilo. I line-up se nakonec nad očekávání vyvedl, a tak jsem do Turku přijela plná očekávání.
Do festivalového areálu, který se nachází v národním parku poměrně daleko od centra města, se dostanete na kole, lodí nebo autobusem, a to buď MHD, nebo speciálním festivalovým spojem. Festivalový autobus se ukázal jako nejlepší řešení, protože za 18 eur jsem se do areálu a zase zpátky dostala doslova kdykoliv. Autobusy pendlují mezi Kauppatori a Ruissalem od odpoledne až do noci (nebo spíš do rána) a nemusíte se zdržovat zkoumáním jízdních řádů nebo hledáním cesty. Ani při štrece od autobusu k samotnému areálu nemáte šanci se ztratit, prostě jen jdete s davem. Nestalo se mi, že bych se na úzkých lesních pěšinách nemusela mačkat.
První den festivalu, tedy v pátek, se areál otevřel ve čtyři odpoledne, a protože v šest jsem chtěla stihnout první koncert, vyrazila jsem v dostatečném předstihu. Po krátkém průzkumu festivalového terénu jsem došla až k legendárnímu pódiu na pláži, kde zrovna začínal vlasatý Pete Parkkonen. Netušila jsem, kdo to je, ale když jsem si v programu přečetla, že jde o bývalého účastníka Superstar, všechno do sebe zapadlo. Jeho tvorba tomu totiž přesně odpovídala. Satellite Stories ve stanu zase zněli jako každá jiná kytarovka, a tak jsem využila absence front u stánků s jídlem a vydala se hledat něco na zahnání hladu.
Musím uznat, že ačkoliv nabídka jídla a pití na Ruisrocku zatím nemá na gurmánské orgie, které nabízí helsinský Flow Festival, statečně se jim blíží. Myslím, že z široké nabídky si vybere snad každý – od vegana přes masožravce až po milovníka cukrové vaty a pendreků. Já jsem zakotvila u stánku Ranet premium loaded fries a konečně jsem vyzkoušela opěvovaný finský vynález jménem nyhtökaura neboli pulled oats. Náhražky masa rozhodně nevyhledávám, ale musím konstatovat, že s hranolkami, „sýrovou“ omáčkou a jalapeños to nebylo špatné. Ještě aby ne, skoro za tři stovky. 😉
Aurora
Zbavená hladu jsem se vrátila zpátky na pláž, kde začínal první koncert, na který jsem se těšila – finská reggae zpěvačka Aurora. Ne že bych tenhle žánr zrovna milovala, ale Aurora má v repertoáru pár příjemných písniček, které se na letní festival vysloveně hodí. To se potvrdilo i naživo, i když atmosféru trochu kazila malá koncentrace lidí pod pódiem. Jako skutečný začátek celého programu ale v pohodě. A závěrečná skladba Kaikki mitä näät byla dokonce ještě působivější, než jsem čekala!
Kaija Koo
Auroru už po půlhodince vystřídala extrémně populární popová zpěvačka Kaija Koo, při jejíž show publikum pod pódiem viditelně zhoustlo a podstatně se zvýšil i jeho věkový průměr. Já jsem neměla na programu nic lepšího, tak jsem se rozhodla v davu zůstat, i když mě tvorba Kaiji Koo nikdy moc nezaujala. Prvních pár písniček šlo, ale když Kaija začala předvádět novou endoprotézu, bylo to na mě už trochu moc a zdrhla jsem do jiných částí areálu.
Kauriinmetsästäjät
Za chvíli naštěstí na malém pódiu hned vedle pláže začali hrát elektropopoví Kauriinmetsästäjät, jejichž nenáročné písničky se přesně hodí jako kulisa k tancování v zastrčeném koutě megalomanského fesťáku. Když se k nim přidala ještě zpěvačka Vesta, která díky své unikátní barvě hlasu dokáže ozdobit každou skladbu, letos poprvé jsem zažila typickou festivalovou radost z hudby. Bohužel mi ji hned zkazili první opilci a kecalové, kteří se nacpali před pódium jen proto, aby mohli kapelu co nejočividněji ignorovat a věnovat se vlastním plkům, ale i takoví bohužel k festivalům patří. I přesto jsem ale z koncertu Kauriinmetsästäjät měla hned lepší náladu.
Na velkém pódiu na pláži pak následovali Haloo Helsinki!, což je rocková kapela, kterou taky nijak zvlášť nemusím, ale chtěla jsem zjistit, jestli naživo náhodou nejsou mnohem lepší než na nahrávkách. I přes nezpochybnitelné charisma frontmanky Elli Haloo bohužel musím přiznat, že ani ne. Rock prostě není můj žánr, a když celá kapela začne mlátit do elektrických kytar, je to pro mě spíš kakofonie než hudba. Čekala jsem v podstatě jen na svoji (jedinou) oblíbenou Maailma on tehty meitä varten, při níž se ovšem rozjeli všichni opilci, kterých už v té době mezi lidmi bylo víc než malé množství, a tak jsem se místo písničky musela soustředit maximálně na to, aby mi někdo nedal ránu.
Haloo Helsinki!
Chlast je ve Finsku obecně velký problém skoro na všech akcích vyjma těch nóbl typu operní slavnosti. Alkohol si na festivalech sice oficiálně můžete koupit jen ve vyhrazených částech areálu a za nemalý peníz, v praxi si ale lidi vlastní kořalu pašují v placatkách a různých pytlících a pak ji potají upíjejí někde za bukem, na toikách nebo si vodku rovnou přelijí do dvoulitrové petky s limonádou. Když k tomu připočtete, že se ve Finsku většinou nepije pro zábavu, ale prostě do padnutí, asi si dovedete představit, jak to pak v noci vypadá.
Závěr večera jsem se rozhodla věnovat Tove Lo, kterou jsem před dvěma lety prošvihla na Flow Festivalu. Protože mi tentokrát s nikým nekolidovala, do stanu jsem dorazila v předstihu a v poklidu si našla místo v druhé řadě. Přestože Tove Lo úplně nepatří mezi moje oblíbence a z jejího repertoáru jsem před koncertem znala snad jen tři písničky, nakonec jsem byla ráda, že jsem její vystoupení tentokrát stihla v celé jeho délce. Nebylo to kdovíjaké umění, ale zábava to byla bezpochyby. Došlo samozřejmě na všechny známé hity jako Cool Girl, Habits (Stay High), moji novou oblíbenou Lady Wood i Talking Body včetně odhalených vnad, která jsou sice evidentně standardní součástí živé verze téhle písničky, ale pro mě bylo kratičké odhalení nečekané a šokující v tom nejlepším slova smyslu. Tove Lo se evidentně spojení své tvorby s trochou lascivní sexuality vůbec nebrání, což se nemusí líbit každému, ale hranice vkusu rozhodně nepřekračuje.
Tove Lo
Na další koncerty (kterých ovšem stejně moc nezbývalo) mi už chyběla energie, a tak jsem se skoro světlou finskou letní nocí spolu s desítkami dalších festivalových návštěvníků vydala na dvoukilometrovou cestu k autobusové zastávce. Ukázalo se, že pořadatelé noční dopravu nijak nepodcenili, a tak jsem s permanentkou hned mohla nastoupit do autobusu, který mě dokonce vysadil jen kousek od penzionu Tuure, v kterém jsem trávila noc. Co víc si přát? Snad jen to, aby byl víkend ještě lepší než slibný začátek v podobě prvního dne.
Komentáře
Okomentovat