…aspoň na chvíli během třetího dne Flow Festivalu 2015
Závěrečný den Flow Festivalu začal velmi, velmi poklidně (pomineme-li, že se mi dopoledne na Seurasaari podařilo knokautovat se o trám ve staré chalupě, ale to sem nepatří). Dětský program jsem vynechala, a tak mě jako první čekalo melancholické vystoupení Mirel Wagner, která momentálně dobývá nejen Finsko, ale i zbytek západního světa. To, že minimálně svoji domovinu si už podmanila, dokazoval plný modrý stan. Mirel podle očekávání na pódium nastoupila sama pouze s kytarou, usadila se na židli a tuto pozici už neopustila. Během setu hrála jednu extrémně ponurou skladbu za druhou a už už se mohlo zdát, že publikum se brzy začne nudit, ale nestalo se tak – prostor pod pódiem zůstal zaplněný až do úplného konce a posluchači si dokonce vyžádali jednu skladbu navíc. Ačkoliv Mireliny písničky se mohou po chvíli začít slévat v jednu, když se jim poddáte, zjistíte, že se vám pod jejich vlivem v hlavě začnou promítat vaše vlastní, soukromé příběhy. Za doprovodu temných textů o smrti to může být chvílemi trochu depresivní, ale rozhodně se jedná o velmi terapeutický zážitek.
Po rozjímavém setu Mirel Wagner jsem se přesunula k hlavnímu pódiu, kde Emma Salokoski představovala své nové album, ale její show byla na můj vkus trochu moc popově estrádní. Cats of Transnistria byli na druhou stranu pravý opak – až moc ambientní. Kulturu jsem proto na chvíli vyměnila za kus povrchního žvance a vrátila se až na samotný závěr koncertu Emmy Salokoski, kde hlavní interpretku doplnil celý sbor dívek v bílém. Musím uznat, že alespoň poslední balada byla v jejich podání působivá.
Protože hudební program festivalové neděle byl pro mě až na dvě výjimky celkem slabý, zavítala jsem kvůli přebytku volného času i na Tylera, The Creatora. Narváno bylo, lidi hlasitě reagovali (i když, jak jsem se posléze dočetla, spíš ze slušnosti než z nadšení), ale mě to nějak nechytlo. To už jsem spíš ocenila Becka, kterého za normálních okolností vůbec neposlouchám, ale naživo to (se špunty v uších) šlo. Neužila jsem si ho sice jako Florence Welch a Isabella Summers, které divoce křepčily za mnou, ale i tak to nebyl promarněný čas při čekání na to, až se roztančené divy přesunou z publika na velké pódium.
Už při posledních tónech Beckova vystoupení se v předních řadách strhla docela slušná strkanice o to, kdo ukořistí místa v první řadě na Florence and the Machine. Musela jsem použít trochu fyzické síly, ale nakonec jsem se k vytoužené bariéře nasardinkovala i já, i když strategické místo mi dost nefér způsobem vyfoukla jedna od pohledu nesympatická osoba. Pak už se naštěstí situace uklidnila a následovalo jen hodinové čekání na vrchol celého festivalu, během nějž jsem „úspěšně“ prošvihla Tove Lo i Natalii Prass, které v tu dobu zrovna hrály na svých stageích.
Florence s celou kapelou včetně nemála sboristek nastoupila na scénu poměrně na čas a po kratičkém pomalém úvodu k What The Water Gave Me rozjela svoji show na plný plyn. Flow byl pro ni posledním festivalem letošní sezóny a bylo jasné, že si ho chce užít. Po pódiu lítala jako neřízená střela, zpívala jako o život a ani publikum se rozhodně nedrželo zpátky. Extatické momenty střídala sžíravá melancholie skladeb jako What Kind of Man nebo Sweet Nothing a už v půlce nebylo pochyb o tom, že tohle je jeden z těch koncertů, který by snad nikdy neměl skončit. Repertoár nabízel průřez všemi třemi dosavadními alby Florence and the Machine a přestože některé zásadní položky na setlistu trochu chyběly, celkově si nebylo na co stěžovat. Velké plus musím sobecky dát za absenci otravné You’ve Got the Love, které jsem se celou dobu poněkud děsila.
Skutečný vrchol však přišel až v samotném závěru, kdy Florence vyzvala všechny, ať zahodí všechny obavy a pochyby, všechno, co nepotřebují a jen milují jeden druhého. Možná je to patetické, ale za zvuků refrénu Dog Days Are Over nebylo na chvíli těžké uvěřit, že všechno špatné už doopravdy skončilo.
Stejně tak pro mě skončil i třídenní maraton letošního Flow Festivalu, protože další program už nenabízel nic zásadního. Zážitků jsem za ten prodloužený víkend nasbírala nepočítaně a není pochyb, že ročník 2015 byl zatím ten nejlepší ze všech. Doufám, že kvalita bude jen a jen stoupat, protože už teď Flow patří každoročně k vrcholům celého léta.
Komentáře
Okomentovat