...aneb Flow Festival 2015, den druhý
Festivalová sobota pro mě začala už brzy odpoledne vystoupením finské sesterské dvojice LCMDF. Kapelu jsem předtím neznala, ale kdy jindy se vyplatí jít na koncert naslepo než na festivalu, který k hudebnímu experimentování přímo vybízí? Zpočátku mě zarazil příval basů, kvůli kterému bylo nasazení špuntů do uší nutností, ale od té chvíle už bylo všechno jen a jen lepší. Emma i Mia do toho šly naplno a publikum se elektronickými tanečními rytmy i chytlavými refrény brzy nechalo strhnout. A vůbec nevadilo, že poměrně velká část publika se přiznala, že kapelu nikdy předtím naživo neviděla. Atmosféru to rozhodně nijak nepoznamenalo. Naopak – hned na začátku druhého festivalového dne se tancovalo jako o život. Navíc s nenásilným feministickým podtextem.
Po LCMDF jsem zavítala do malé galerie nazvané Art Laboratory na další dívčí duo, tentokrát však z úplně jiného soudku. Akkajee hrají experimentální folk a přestože na jejich hudbě není nic špatného, v tu chvíli jsem na ni bohužel nebyla správně naladěná. Jakmile jsem si uvědomila, že mi instrumentální kompozice slouží jenom jako kulisa k prohlížení mobilu, byl čas jít o dům dál.
Další na řadě byl koncert indiepopové kapely Regina s Iisou Pykäri v čele. Ačkoliv skupina letos oslavila desáté výročí, momentálně není aktivní a Flow nabízel jedinou možnost vidět ji po dlouhé době naživo. Už před plánovaným začátkem se před hlavním pódiem začali scházet zvědaví fanoušci a bylo jasné, že se chystá něco dlouho očekávaného. Není tedy divu, že příchod Reginy na pódium publikum náležitě ocenilo. Kapela jim za to nabídla průřez celým svým dosavadním repertoárem a samozřejmě nevynechala oblíbené hity jako Haluan sinut, Totuus minusta nebo Saanko jäädä yöksi. Koncert byl rozhodně příjemný a gradace k tanečnímu závěru se také podařila, ale přesto všemu něco chybělo. Možná za to mohlo hlavní pódium, které je pro tři lidi prostě moc velké, ale interakce mezi členy kapely byla minimální a zdálo se, že každý si jede "jenom" to svoje. Bylo by zajímavé někdy vidět Reginu nebo Iisu sólově v nějakém malém klubu. Je dost možné, že tam by byl zážitek z jejich hudby mnohem větší.
Po Regině program na delší dobu nenabízel nic extra zajímavého, a tak jsem pauzu využila k průzkumu nesčetných stánků s lákavým občerstvením. Zapomeňte na klobásy, krkovici a všelijaké nepoživatelné pseudojídlo z klasických českých fesťáků - na Flow je gastronomie úplně jiná liga. Vybere si opravdu každý – nabídka sahá od raw stravy přes cupcaky a dorty až k hamburgerům a asijské či jihoamerické kuchyni. Jen ceny jsou přepálené až běda. Pokud si chcete dát jídlo i pití, počítejte tak s patnácti eury na osobu. Při troše hledání ovšem můžete narazit i na něco trochu dostupnějšího. Protože já ze zásady neutrácím zbytečně horentní sumy za jídlo, vždycky vybírám z levnější cenové relace a zatím jsem se nikdy nespletla. Letos jsem si dala veganský hot dog z Tasty Dogs (7 eur) a další den falafelový hot dog z restaurace Lämpö (5 eur) a zahnala jsem tak hlad až do večera. Oboje doporučuju.
I po náležitém občerstvení zbývalo ještě stále dost času před hlavním programem, a tak jsem nakoukla do Tiivistämö, kde už nějakou dobu hrála rapová parta Likanen Etelä. Předtím jsem si poslechla jenom krátkou ukázku z jejich tvorby a na zadek jsem si z ní nesedla, ale naživo jsem jim chtěla dát ještě šanci. Chybu jsem tím rozhodně neudělala. Tahle parta maskovaných kluků (předpokládám, že o moc víc než dvacet jim nebude) a jejich příběhy o gangsta životě na „špinavým jihu“ (rozuměj v Kirkkonummi poblíž Helsinek) totiž v živém provedení fungují fakt skvěle. A bylo celkem jedno, že z textů jsem rozuměla jen tři věci – Likanen Etelä, Kirkkonummi a hurri (což je původně urážlivé označení pro finského Švéda). Mám totiž tušení, že přesně tahle čtyři slova k pochopení Likanen Etelä úplně stačí.
Na Likanen Etelä jsem se neplánovaně zasekla, a tak mě po příchodu do modrého stanu dost nepříjemně překvapil nával lidí před pódiem. To, že Paperi T je momentálně na vrcholu, je holý fakt. Ale to, že má až tak oddané fanoušky, jsem vážně nečekala. A ještě víc mě zaskočilo to, že já jsem zřejmě oficiálně jednou z nich. Při čekání na začátek setu jsem byla ještě celkem v pohodě, ale při prvních tónech úvodní Mainstream-Solo jsem propadla až skoro teenagerovskému pomatení. Trochu zvláštní ve věku pokročilých 20+, ale co na tom. Rozhodně jsem nebyla jediná. Henri Pulkkinen alias rapper Paperi T má totiž neuvěřitelné pódiové charisma a v zásobě přesně takové skladby, s kterými se chlapi dokáží ztotožnit a holkám se z nich podlamují kolena. A navíc máte pocit, že vám Paperi T mluví z duše a ví naprosto přesně, co cítíte. Jasně, že ve skutečnosti to je asi trochu jinak, ale poddat se aspoň na hodinu té iluzi je nádherné.
Svůj set pojal Paperi T podobně jako Manna o den dřív a přehrál kompletně celé album Malarian pelko od začátku do konce. Ani tentokrát to nebyl krok vedle. Lidi znali texty nazpaměť a neváhali se do nich vžít se všemi emocemi, přesto nikdo nešel přes čáru a nezačal zbytečně exhibovat jako na některých jiných koncertech. Prostě ideální atmosféra sdílení hudby. Všechno doplňovala mysticky pojatá scéna, na níž se hlavní interpret i jeho doprovodná kapela Femme En Fourrure občas úplně ztráceli v závojích kouře. Jako příjemný bonus pak fungovali neočekávaní hosté v podobě Kridlokka a P. K. Keränena. Co si budeme povídat, Paperi T předvedl jeden z vrcholů celého festivalu a i kdyby Florence druhý den zklamala, celý Flow by i tak stál za to.
Na závěr večera jsem zašla ještě k hlavní scéně podívat se na Róisín Murphy, která střídala jeden bláznivý kostým za druhým, ale její hudební show byla spíš průměrná. Pár písniček jsem vydržela, ale víc ani ťuk. Seynabo Sey na vedlejší Balloon Stage mohla být lepší, ale v tu dobu už se na mě podepsala festivalová únava a nevydržela jsem stát zalomená o bariéru uprostřed davu tlačících se lidí. Druhý den Flow Festivalu tím tedy pro mě skončil.
Stále ale ještě zbýval jeden, který nabízel vůbec největší tahák ze všech – Florence and the Machine.
Komentáře
Okomentovat