aneb Flow Festival 2015, den první
Rok se s rokem sešel, a tak 14. srpna nastal čas pro další ročník zřejmě nejlepšího hudebního festivalu vůbec - helsinského Flow Festivalu, který jsem si letos opravdu nemohla nechat ujít. Už v předchozích letech byl line-up vždycky plný zajímavých jmen, tentokrát se ale nově vytvořený dramaturgický tým skutečně překonal. Každý den totiž nabízel program, který by byl hřích vynechat.
Už samotný začátek festivalu byl nabitý k prasknutí, a tak se pro mě úvodní den nesl hlavně v duchu zběsilého přebíhání od jednoho pódia k druhému. Celou akci zahájila Yona svými příjemnými skladbami plnými odkazů k přírodě. Přestože posluchačům zpočátku nabízela opravdu pozvolný rozjezd, v závěru došlo na trochu rapu (protože Yona se momentálně věnuje práci na rapovém EP) a dokonce i na nefalšované mrazení v zádech během epicky gradující skladby Lintu. Lepší úvod celého festivalu jsme si tedy nemohli přát.
Ještě během doznívajícího setu Yony jsem se co nejrychleji přesunula do modrého stanu, kde začínal speciální koncert Manny, kterou jsem dřív spíš opomíjela, ale v poslední době jsem si její anglicky zpívanou směs popu, rocku a alternativy oblíbila. Celé vystoupení začalo premiérou klipu Your Brittle Bones Are Meant To Shake, v té době ale bylo v Blue Tentu jen pár nejvěrnějších. Většina dorazila až po prvních tónech úvodní skladby Blackbird, která otevírá i zpěvaččino stejnojmenné loňské album. Výběr to nebyl náhodný – koncert byl speciální právě z toho důvodu, že na něm Manna za doprovodu smyčcového tělesa odehrála celou zmiňovanou desku od začátku do konce. V době, kdy lidé kompletní alba neposlouchají skoro vůbec a vybírají si z každé desky jen pár písniček, je to možná trochu riskantní krok, ale rozhodně se vyplatil. Naživo totiž vývoj alba od úvodní melancholie až po závěrečné rockové melodie vyzněl ještě mnohem lépe. Přispěla k tomu i stylově upravená scéna a samozřejmě také neoddiskutovatelné charisma hlavní interpretky.
Na závěr vystoupení Manna nabídla ještě několik kousků ze svého staršího repertoáru, ale to už byl čas na přesun do vedlejšího černého stanu, kde jsem chtěla stihnout alespoň část koncertu Švédky Elliphant. Jak se hned po prvních vteřinách ukázalo, byl to naprostý kontrast k intimně působící hudbě Manny. Elliphant nemířila na city ani na intelekt, ale na lidskou potřebu občas vypnout a prostě tancovat. A všichni – včetně mě – na to reagovali okamžitě. Troufám si říct, že nejeden návštěvník vděčí za první divoké tance a první propocené svršky na letošním Flow právě Elliphant. Minimálně během Love Me Badder totiž euforické atmosféře odolal málokdo.
Po Elliphant jsem stihla ještě kousek vystoupení Lianne La Havas, jejíž repertoár je příjemný a nic proti ničemu, ale za srdce mě nevzal. Lianne je pro mě podobný případ jako Janelle Monáe na loňském ročníku – na festivalu si ji zajdu poslechnout ráda, na samostatný koncert bych ale nejspíš nezavítala. Přesunula jsem se proto zpátky do Blue Tentu, kde hrálo dýdžejské uskupení Dope HKI. Nalákala mě na něj jména jako Noah Kin a Gracias, ale bohužel jsem si s sebou zapomněla vzít špunty do uší, kvůli čemuž performance fakt nešla přežít ve zdraví. Protože jsem nechtěla mít pískání v uších už po prvním dni, radši jsem zmizela hned po pár minutách. Noaha i Graciase jsem ale aspoň na chvíli viděla, to zas jo.
Na závěr mě čekal ještě pomyslný vrchol dne – koncert Lasten Hautausmaa, který se konal v malém zastřešeném prostoru Tiivistämö. Vystoupení mělo díky intimnímu místu konání i přítomnosti nejednoho zarytého fanouška spíš atmosféru klubového koncertu a to bylo jedině dobře. Kapela hrála skladby ze svého EP i debutového alba a bylo jasné, že v undergroundových kruzích má skutečně nakročeno ke kultovnímu statusu. Fanoušci znali texty slovo od slova a své oblíbence podporovali nejen zpěvem, ale i hlasitými reakcemi mezi písničkami. Přestože celá kapela zpočátku působila spíš introvertně, atmosféra byla čím dál vřelejší a bylo vidět, že i samotní Lasten Hautausmaa si svůj set užívají. Na závěr nabídli neuvěřitelně povedenou coververzi skladby Mirah od osmdesátkové legendy Dingo a dokázali tak, že popových melodií se opravdu nemusíme bát. Škoda jen, že celý koncert trval jen tři čtvrtě hodiny a přídavku se nadšené publikum i přes frenetický potlesk nedočkalo.
Úvodní den Flow Festivalu byl ale i tak více než povedený. Nestává se totiž často, aby člověk za jediný den zažil hned pět dobrých koncertů. A navíc to rozhodně nebyl konec. Spíš naopak.
Komentáře
Okomentovat