Na letopočet 2016 teď ze všech stran slyšíme jen nadávky, ale ve skutečnosti se i v tak nenáviděném roce udála spousta zajímavých věcí. Hlavně v kultuře bylo stejně jako vždycky z čeho vybírat.
Nejlepší alba
Tanya Tagaq - Retribution
Od chvíle, co album Animism udělalo z do té doby málo známé hrdelní zpěvačky jednu z nejžádanějších kanadských umělkyň, sláva Tanyi Tagaq jen a jen stoupá. A je evidentní, že čím víc je na očích, tím víc si uvědomuje svůj vliv nejen v hudební, ale i ve společenské oblasti, a hodlá ho využít naplno. Nejnovější album Retribution avizovala jako politické a rozhodně nepřeháněla. Ačkoliv ve svých skladbách obvykle slovy šetří, tady mluví jasně. Globální klimatické změny, těžařství, ničení planety kvůli vlastnímu obohacení, násilí na ženách… Tanya Tagaq si nikdy nebrala servítky a na Retribution svůj přístup nemění ani náhodou. Spíš naopak – na pilu tu tlačí ještě víc než kdy předtím. Hudba je ostrá jak břitva a hlas syrový jako čerstvě ulovené maso. Konzumujte jen pokud máte dost odvahy.
nejlepší skladba: Cold
BANKS – The Altar
Banks se hrozby jménem druhé album nezalekla a pod názvem The Altar vydala kolekci skladeb, která bez váhání předčí svou předchůdkyni Goddess. Většina písniček na téhle desce možná není chytlavá na první poslech, ale o to déle vás skladby budou bavit svou společností. Jsou romantické, sexy, dojímavé i ostré. A interpretované sametovým hlasem Banks mají všechny do jedné nezaměnitelné kouzlo. Jen tak dál, Jillian. Jestli bude tvoje tvorba mít i nadále takhle vzestupnou tendenci, třetí album bude nepředstavitelná bomba.
Bat for Lashes – The Bride
Nejnovější deska Bat for Lashes vypráví sice fiktivní příběh, ale do mého života přišla přesně ve chvíli, kdy se něco vzdáleně podobného stalo někomu, koho jsem kdysi znala. A přestože ten, kdo umřel, žil na úplně jiném kontinentu a jeho ženu jsem nikdy nepoznala, kombinace reality a soundtracku k ní v podobě téhle desky mě sebrala víc, než jsem čekala. U skladeb jako Joe’s Dream a Close Encounters jsem toho nabrečela až až, ale stálo to za to. Až někdy budete mít náladu oddat se chmurám z nespravedlnosti osudu, pusťte si tohle album od začátku do konce. Vlnu emocí ve vás vyvolá zaručeně.
nejlepší skladba: Close Encounters
Aafke Romeijn – Je doet je best maar
Aafke Romeijn na své třetí studiové desce zůstala věrná své mateřštině, tedy nizozemštině, ale tematicky i hudebně se oproti předchozímu albu posunula o notný kus dál. Skladby už nejsou „jen“ charakterovými črtami z pohledu tak trochu otrávené středoškolské učitelky, ale nabízejí mnohem širší spektrum perspektiv a příběhů, navíc zabalených do prvotřídního elektropopového hávu. Aafke se ve své hudbě nebojí být romantická ani politická, metaforická ani přímá. Je doet je best maar je zkrátka deskou jako stvořenou pro ty, kteří hledají výborný pop s názorem.
Ruger Hauer – Mature
Když Ruger Hauer vydali své čtvrté album, všichni se pozastavovali nad tím, jak jejich spolupráce s popovým duem Regina vůbec bude fungovat. Samotné album ovšem veškeré pochyby utnulo už v zárodku, protože hned po prvním poslechu bylo jasné, že tohle na první pohled nesourodé spojení funguje skvěle. Pyhimys, Tommishock a Paperi T rapují na odlehčená i setsakra vážná témata a do toho sem tam pronikne Iisa, jejíž hlas sice chvílemi připomíná něco mezi chipmunkem a tamagoči, ale do celkové atmosféry přesto zapadá. To, že se album povedlo, definitivně potvrdily i společné koncerty s Reginou, během nichž se skladby zbavily i těch několika málo nedostatků, které trochu kazily jejich studiové verze. Zdálo se tedy, že Ruger Hauer je zaslouženě na vrcholu. A na vrcholu se musí odejít, říká se. A tak se z Mature stala oficiálně poslední deska tohohle rapového uskupení. Ruger In Peace, bude se nám stýskat.
nejlepší skladba: Aika jätä älä
Neon Bunny – Stay Gold
Pokud nejste korejskou kulturou posedlý teenager, možná se vám na chvíli zježí chlupy na rukou, když zjistíte, že vám tu doporučuju korejské popové album, ale neděste se. Yujin Im, skrývající se za roztomilým pseudonymem Neon Bunny, totiž rozhodně není žádná prapodivná figurka nakrucující se v nějaké dívčí skupině. Naopak, tahle zpěvačka, klávesistka a skladatelka nabízí nový a neotřelý pohled na k-pop. Moderní, chytlavý, progresivní a rozhodně ne hloupý. S druhou dlouhohrající deskou si dala načas, ale výsledek stojí za to. Nabízí totiž všechno, co si od současného elektropopu můžete přát, a navíc ještě v luxusním zlatém balení.
Skladba roku
Tahle skladba trvá bezmála deset minut. Nemá refrén ani výrazný beat, který by ji hnal kupředu. První melodická změna přijde až někdy v páté minutě. Text není z literárního hlediska nic extra, je to prostě jen lineární vyprávění. A přesto Pelkuri neboli Zbabělec rozsekala skoro každého, kdo ji letos slyšel. Gettomasa v ní totiž bez příkras a zbytečných dojímavých klišé popisuje život s otcem-alkoholikem. Jakoby nic do vás dlouhé minuty hustí historky ze svého dětství a ať zvedne ruku ten, komu z nich aspoň na chvilku nebylo blbě. Z podlahy vás zvedne až zvrat v půlce skladby, při němž Masa změní perspektivu a začne popisovat věci tak, jak je vidí teď, z pohledu dospělého. A jen tak mimoděk tím začne bořit klišé, že svého rodiče musíte respektovat, i když je to hajzl. Nemusíte. „Emmä siitä sulle kanna kaunaa, kuha vaa pitäsit turpas kii ja jättäsit meijät rauhaa.“
Nejlepší koncert – Paperi T na Blockfestu
Blockfest nebyl nejlepší festival a samotný koncert taky asi neukázal Paperiho T na vrcholu sil, ale pro mě bylo za letošek právě tohle vystoupení tím, které mě za srdce chytlo nejvíc. Bylo to krátké, bylo to upocené, bylo to intenzivní. Paperi T do svého časově limitovaného setu narval, co se dalo a my v publiku jsme řvali s ním až do ochraptění. Všichni jako jeden muž (tady teda spíš jako jedna žena), žádné zábrany, žádný stud, totální extáze. Kdykoliv bych si ji dala znovu.
Nejlepší festival – Flow Festival
Může se zdát, že Flow do téhle kolonky zařazuju už jen mechanicky, ale opak je pravdou. Letos jsem se na festivalové scéně trošku rozšoupla a rozhodla se víc prozkoumat konkurenci, ale Flow Festivalu se žádná jiná akce prostě nevyrovná. Line-up nikde jinde není tak narvaný progresivními jmény bez jakékoliv vaty v podobě ohraných kapel, které v létě objíždějí všechny vesnice. Lidé nikde jinde nejsou tak natěšení na hudbu samotnou a na objevování nových, skvělých kapel. Nabídka jídla a pití není nikde jinde tak široká. Atmosféru Flow prostě nejde okopírovat. A taky nikdo jiný neumí rok co rok překvapovat naprosto nečekanými headlinery. Lano Del Rey, doufám, že se v srpnu uvidíme. Samozřejmě na Flow.
Nejlepší videoklip
Co si budeme nalhávat, s Die Antwoord to jde hudebně docela s kopce a jejich poslední deska už stojí za starou bačkoru, ale vizuálně si svoji laťku pořád drží. A to se v současné době, kdy se na vymakané videoklipy už nehraje, rozhodně cení. Banana Brain je navíc mini film plný odkazů, kvůli kterým si ho chtě nechtě budete muset pustit víckrát než jednou.
Nejlepší podcast – Päivystävä anarkisti
Pokud máte pořád ještě představu, že anarchisti jsou jen přívrženci chaosu, kteří se zmůžou maximálně na to, aby se párkrát do roka vypravili servat se s neonacisty, poslechněte si pár dílů tohohle podcastu. Moderátorka Suvi Auvinen si neklade za cíl vymývat posluchačům mozky, a tak svoje myšlenky nikomu násilím nevnucuje. Spíš se snaží ukázat jiný pohled na věci, které většina z nás bere už tak nějak automaticky. Každý díl má nějaké jednotící téma (například náboženství, jídlo, práce nebo ekologie) a slibuju vám, že prostřednictvím rozhovorů se škálou zajímavých hostů se přesvědčíte o tom, že i když kompletní ideologii nemusíte nutně přijmout za vlastní, vyplatí se ji alespoň poznat. Zaručuju vám, že i v anarchismu najdete myšlenky, které vám rozšíří obzory a možná se v nich dokonce najdete víc, než byste kdy čekali.
Všechny díly najdete tady: https://www.radiohelsinki.fi/ohjelmat/P%C3%A4ivyst%C3%A4v%C3%A4+anarkisti
Nejlepší guilty pleasure – kalorické kávičky ve všech podobách
Tematicky se to sem asi nehodí, ale mojí totální guilty pleasure za rok 2016 prostě byla všechna ochucená latté, cappuccina, frappuccina, frappé a tak vůbec. Hodně šlehačky, hodně sirupu, co nejšílenější kombinace chutí a já jsem se jednoduše nedokázala ovládnout. Obávám se, že to nedokážu ani příští rok. Baristům totiž nápady očividně nedocházejí. Viz toto Foret Noir Caffé v českém řetězci kaváren CrossCafe.
Zklamání roku – Sia na Flow Festivalu
Může se to zdát malicherné, ale ze zklamání z tohohle koncertu jsem se nevzpamatovala do dneška. Aneb, až pojedete někam na Siu, nechoďte do první řady. Jestli jste zapálený fanoušek, odolat nutkání stát přímo u pódia bude asi těžké, ale věřte mi, nestojí to za to. Poslouchat pak opěvování show, z které jste sami viděli kulové prd, se vážně nevyplatí.
Komentáře
Okomentovat