…aneb Zola Jesus v něčím obýváku
Zola Jesus se v létě rozhodla
zakončit éru svého zatím posledního alba Taiga
sérií několika málo velmi intimních koncertů. Lístky na její vystoupení
v rámci alternativního helsinského Modern Sky Festivalu jsem měla koupené
už dávno před samotnou akcí, ale zpráva o tom, že Nika v srpnu zavítá i do
Prahy, mě jaksi minula. O jejím koncertu jsem se kvůli tomu dozvěděla jen dva
týdny předem a už už to vypadalo, že si na něj budu muset nechat zajít chuť.
Všechny lístky totiž byly beznadějně vyprodané.
Já jsem se ovšem nevzdala a internetové stránky obnovovala tak dlouho, dokud se jeden zapomenutý volný lístek nakonec neobjevil. Po šíleném martyriu, kdy jsem jedinou vstupenku několikrát přidala do košíku, ale při posledním kroku platby pokaždé spadnul internet, se mi asi po dvou hodinách lovení lepšího signálu nakonec podařilo vytoužený lístek získat.
V den D jsem vyrazila hledat holešovický pop-up klub Neone, o jehož existenci ani lokalitě jsem neměla ani páru. A nebýt dvou slečen, které se neostýchaly přímo zeptat někoho z vedlejší budovy, nevěděla bych nic doteď. Vstup do klubu totiž není hlavním vchodem z ulice, kterou uvádí oficiální adresa, ale z boku, tedy z ulice vedlejší. To pro příště.
Na místo jsem dorazila asi s hodinovým předstihem, ale hned mě pustili dovnitř. Ocitla jsem se v malé místnůstce, kterou jsem považovala za předsálí, a tak jsem se hned vydala hledat samotný sál. Moc daleko jsem ale nedošla, protože dál už byla jenom šatna a malý bar. Nechápavě jsem se tedy vrátila zpátky ke vchodu a ukázalo se, že sál je ta „předsíňka“ hned za dveřmi. V přítmí se mi totiž podařilo přehlédnout malinké pódium u zdi. Teprve v tu chvíli mi docvaklo, proč bylo v prodeji tak málo lístků. Prvotní šok z miniaturního prostoru, který se s příchodem většiny návštěvníků proměnil v nedýchatelnou saunu, se ale brzy změnil v očekávání intimního koncertu, který sliboval nezapomenutelný zážitek.
Stejně jako ve skateparku v Helsinkách ani tady díky malému sálu neexistovala bariéra mezi hudebníky a publikem. Zola Jesus i její kolegové tedy na pódium přišli normálně davem a hráli doslova jen pár kroků od nás. Stačilo by jen natáhnout ruku a každého z nich byste měli nadosah, ale samozřejmě to nikdo neudělal. Tohle byl úplně jiný typ koncertu.
Nika oproti helsinskému vystoupení vyměnila černé šaty za červené, setlist ale zůstal stejný. A stejná naštěstí zůstala i kvalita zvuku, díky čemuž jsem se definitivně přesvědčila o tom, že problém koncertu v MeetFactory byl opravdu způsobený klubem, ne kapelou. Tady totiž všechno fungovalo tak, jak má. Z první řady jsme si mohli vychutnat každý tón a věřím tomu, že by Nika v tak malém prostoru v podstatě nepotřebovala ani mikrofon.
Ve zpěvu šla Zola Jesus jako obvykle až na dřeň a v návalu emocí se neváhala svíjet na pódiu jen pár centimetrů od nás ani vrhat se do náruče nic netušícím dívkám z publika. Bylo vidět, že fyzického kontaktu se svými příznivci se rozhodně nebojí a to je v dnešní době odvaha, kterou je nutné ocenit. Jen mě trochu mrzelo, že slovní interakce s lidmi se omezila jen na pár vět. Možná to ale byl úmysl, mezi pražským a předchozím helsinským koncertem byl totiž právě v tomhle ohledu obrovský rozdíl.
Pražská show byla hlavně fyzická performance svým způsobem nadpozemské bytosti, zatímco v Helsinkách jsme Niku poznali jako upovídanou holku z masa a kostí, která se dokáže pěkně naštvat a občas jí nezbyde nic jiného, než nastalou situaci řešit něčím ostřejším. Musím říct, že obě polohy mají něco do sebe a dokazují, že na živé koncerty se vyplatí chodit i několikrát za sebou. I když hudba třeba zůstává stejná, atmosféra se nikdy opakovat nemůže a každé vystoupení je tak naprosto unikátní.
Už teď se těším, co nečekaného přinese nová koncertní éra Zoly Jesus.
Komentáře
Okomentovat