…i v jinak drahých Helsinkách se každý může pobavit zadarmo
Art Goes Kapakka rozhodně není festival jako každý jiný. Nekoná se totiž na jediném místě a už vůbec není nijak žánrově omezený. Jeho podstata spočívá jednoduše v tom, že vždy v druhé polovině srpna mnohé helsinské restaurace, hospody, bary a kavárny večer otevřou dveře všem milovníkům hudby a zadarmo nabídnou koncerty méně známých, ale i proslulých finských hudebníků. Musíte uznat, že nápad je to skvělý a byl by hřích takové nabídky příjemně stráveného večera nevyužít.
Já jsem si z opravdu širokého programu letos vybrala koncerty hned tři. Dva z nich se konaly ve známé helsinské restauraci (nebo spíš baru) Zetor, na kterou jsem už díky jejímu názvu samozřejmě byla zvědavá. Musím uznat, že interiér a celková atmosféra podniku nejsou nic dlužné svému jménu a zemědělská tematika na vás vyskakuje doslova na každém kroku. Představit si můžete například kolečko, umělou krávu a sezení na pařezu. Zezačátku jsem si nedovedla moc představit, jak do takového prostoru zapadne křehká tvorba Ringy Manner alias The Hearing, ale prostředí malého, ne však stísněného baru nakonec bylo jen ku prospěchu věci.
The Hearing
Lidí bylo sice pomálu, ale zase ne tolik, aby je šlo spočítat na prstech jedné ruky. A všichni evidentně věděli, na co jdou, a ačkoliv jsme byli v baru, tím hlavním byla aspoň zvečera jen a jen hudba. Ringa, kterou na malém pódiu výjimečně doprovázel i její hudební a životní partner Pasi Viitanen, byla uvolněná a zdálo se, že si hraní před domácím publikem užívá. Určitě víc než o pár měsíců předtím v pražském Crossu, kde její noční set před velmi prořídlým publikem působil trošku rozpačitě. Jak už to u The Hearing bývá, vedle hudby jsme nebyli ochuzeni ani o kupu historek, během nichž Ringa osvětlila, proč hraje tak málo písniček ze své druhé desky Adrian. Ne, není to nezájmem o její propagaci, z kterého jsem ji podezřívala, ale prostý technický problém. Podklady k novým skladbám má totiž uložené v nové technice, se kterou se ale v první polovině roku teprve učila zacházet. I tak jsme se ale dočkali aspoň dvou nových skladeb Backwards a I Dream of Demian, které ukázaly, že se s příchodem nové techniky máme na co těšit.
The Hearing
O dva dny později v Zetoru vystoupilo hip popové duo SOFA, které předvedlo stejnou show jako o pár dní dřív na Blockfestu, ale už jen díky intimnějšímu prostředí to byl přeci jen trochu jiný koncert. Překvapivě dorazilo publikum všech věkových kategorií, a přestože se lidé zpočátku drželi spíš zpátky, nakonec se chytlavými refrény nechali strhnout skoro všichni. Nejvíc se rozdováděl jakýsi chlápek s divnou černou věcí, ze které se vyklubala „aromipesä“, o níž SOFA zpívá ve svém hitu Kuumempi kesä. Přestože jsem vtipu rozuměla, nebyla jsem schopná pochopit, k čemu je ta umělohmotná koule s víkem vlastně dobrá. Až posléze mi Wikipedia vysvětlila, že je to nějaký speciální finský hrnec na udržení jídla v teplém stavu. No, každý den se člověk dozví něco nového.
Párty samozřejmě vyvrcholila největším hitem Tyttörukka a letní novinkou Laittoman letkeetä, při níž už křepčil celý parket. Na závěr pak zbývala už jen srdceryvná milostná balada, v níž se k SonSon a FanFan alespoň z nahrávky přidala i zpěvačka Ellinoora. Fanni to při ní emočně trošku nezvládla a úplný konec se proměnil tak trochu v slzavé údolí, ale i to k živým koncertům patří.
SOFA
Jako poslední koncert letošního festivalu Art Goes Kapakka mě čekalo něco úplně jiného. Prostředí nočního baru v centru města jsem totiž vyměnila za odpolední kavárnu Café Pirita v parku Tokoinranta na pobřeží Finského zálivu. Vystupovat tam mělo duo Tipsy Gipsy a vsadím se, že jeho jméno vám absolutně nic neříká. Možná se vám ale rozsvítí, když zjistíte, že jeho členkami jsou Karoliina Kantelinen a Susan Aho, toho času mimo jiné zpěvačky Värttinä. Určitě je vám jasné, že Susan ani Karoliinu si nikdy nemůžu nechat ujít, protože pokud na koncertě vystupují ony, je to sázka na jistotu.
V tomhle případě jsem se ale bohužel spletla. Už při příchodu do Café Pirita mi bylo jasné, že do tohohle snobského podniku nezapadám. Nepomohl mi ani nepříjemný obědvající důchodce, který se na mě hned osopil, že mu nemám co stát ve výhledu. Nezbylo mi tedy nic jiného, než si jako socka jít stoupnout k zadním dveřím, aby snobáci při hltání oběda za třicet eur náhodou neměli pocit, že jim zacláním. Už tak trapnou situaci nezachránil ani koncert, který prostě nebyl dobrý. Susan i Karoliina jsou fenomenální zpěvačky a skvělé hudebnice, ale pouťové odrhovačky, které spustily, by se hodily tak maximálně do nějaké německé estrády. Měly to být romské písničky, ale aranžmá bylo spíš à la roztahaná dechovka pro důchodce. V tu chvíli jsem pochopila, proč se koncert koná zrovna v tomhle podniku a proč je osazenstvo takové, jaké je, a bylo mi jasné, že tam už nemám dál co pohledávat. Po třech písničkách jsem to tedy zabalila a raději se vydala na koncert korejských Jambinai, který byl asi tak stokrát zajímavější. Bohužel.
Tipsy Gipsy
Café Pirita se kvůli tomu příště radši vyhnu, ale na celý festival Art Goes Kapakka jsem rozhodně nezanevřela. Jestli budete příští rok v srpnu v Helsinkách, rozhodně si ho nenechte ujít ani vy. Možná se vám poštěstí zadarmo vidět svého oblíbence, nebo naopak objevit nějakého nového, skvělého interpreta.
Komentáře
Okomentovat