a rok 2015 si budeme pamatovat díky…

Aneb každoroční shrnutí toho nejlepšího za uplynulý rok vás nemine ani letos!

Nejlepší alba

Florence and the Machine – How Big, How Blue, How Beautiful 

Třetí řadová deska Florence and the Machine byla napoprvé zajímavá, ale po pár posleších začala působit trochu zapomenutelně. Nicméně život přináší různé nečekané zvraty, a tak stačilo málo a za pár měsíců byly všechny skladby najednou o mně… A z How Big, How Blue, How Beautiful se stalo nejzásadnější album roku. Je těžké ho hodnotit objektivně, když všechny písničky poslouchám z perspektivy svých vlastních příběhů, ale jedno snad posoudit dokážu – Flo je na své třetí desce zřejmě nejotevřenější, nejchmurnější a paradoxně také nejhitovější. Dokázala omezit zbytečnou pompéznost a teatrálnost, která ubírala na osobitosti předchozí Ceremonials, a díky tomu není tak těžké dobrat se k samotné podstatě písní, která je jednoduše krásná. A sžíravá. Pokud chcete proniknout ještě hlouběji, rozhodně neopomeňte videa, která k jednotlivým skladbám vznikla. Možná vám zamotají hlavu, ale vyplatí se jim věnovat čas.

nejlepší skladba: Various Storms & Saints 

Paperi T – Malarian pelko

Tohle jsou příběhy zase z druhého konce spektra: rozervaný chlápek s uměleckou duší se rozešel s holkou a teď chlastá v baru, kde jakoby mimochodem trousí více či méně šifrované odkazy na hudbu, film, televizi, sport nebo třeba filozofii. Nevím, jestli Paperi T při psaní vycházel opravdu jen ze sebe, nebo je vypravěč těchhle mikropříběhů tak trochu fiktivní postava, ale každopádně se mu nedá odolat. Pro chlapy vzor a pro holky platonická láska. K textům, které jsou poetické a častokrát taky dost na bednu (připravte si k ruce pár encyklopedií a Google, abyste nebyli úplně mimo mísu), si připočtěte originální audiovizuální složku a pár vysloveně hitových nápadů a máte desku, která vás zabaví na mnoho večerů. A to ať už chcete filozofovat, tancovat nebo jenom tak brečet do piva (nebo spíš do láhve vodky).

nejlepší skladba: Elokuva 

 

Sexwitch – Sexwitch

Když Natasha Khan alias Bat For Lashes ohlásila vydání nového alba, automaticky jsem zajásala. Při zjištění, že jejím nejnovějším počinem nebude autorské album, ale soubor coververzí celkem obskurních písní ze 70. let, mi ovšem trochu zatrnulo. Samozřejmě, že zbytečně. Natasha a její spolupracovníci (tentokrát rocková skupina Toy a producent Dan Carey) totiž vědí, co dělají. Jejich verze sedmdesátkových písní například z Íránu, Maroka nebo Thajska jsou živelné i křehké, patřičně divné, ale zároveň přístupné. Natasha je v nich mnohem odvázanější než ve své sólové tvorbě a chvílemi dokonce zní tak, že by v budoucnu klidně mohla uvažovat nad duetem s Tanyou Tagaq. Uvidíme, jestli se tahle poloha nějak promítne i do jejích vlastních skladeb. Sólové album Bat For Lashes by snad mělo následovat.

nejlepší skladba: Ha Howa Ha Howa

CocoRosie – Heartache City

Sestry Casadyovy se na svém nejnovějším albu rozhodly ke klasickému kroku, který se nevyhne snad nikomu, kdo se v umělecké branži pohybuje víc než jen pár let. Totiž k návratu ke kořenům. V jejich případě to znamená návrat minimalismu a křehkých, vzdušných melodií. Všechny skladby na Heartache City se drží při zemi a spíš než milovníky předchozích tří desek opravdu potěší hlavně fanoušky, kterým se stýskalo po atmosféře debutu. Nečekejte nic objevného, ale osvědčenou „klasiku“, která se však v podání CocoRosie jen tak neoposlouchá. Nápadů mají totiž v rámci své typické zvukové estetiky stále dost.

nejlepší skladba: Tim and Tina

Lana Del Rey – Honeymoon

O Laně Del Rey si můžete myslet cokoliv, ale jedno jí upřít nemůžete – v hudbě se jí daří vytvářet fiktivní světy, do nichž je radost občas uniknout. Platí to i o jejím třetím albu, které zůstává podobně ponuré jako předchozí Ultraviolence. Ani tady nenajdete žádnou smršť hitů na první poslech, celou nahrávku oceníte spíš v nějaké klidné chvilce se sluchátky. Když ovšem přistoupíte na hru a necháte se vlákat do příběhů, které i díky (kvůli?) přehršli amerických popkulturních odkazů připomínají spíš hollywoodský film než realitu, nebudete litovat. Vykašlete se na to, co se o Laně píše v různých plátcích. Její vizuální i zvuková estetika je unikátní a už jen proto si zaslouží svoje místo na hudebním výsluní. A že někdy někde zpívala falešně? Vem to čert – alespoň víme, že není stroj.

nejlepší skladba: Music To Watch Boys To 

                              Nejlepší koncert – Florence and the Machine na Flow Festivalu

Netuším, jestli zrovna tohle vystoupení patřilo k vrcholům festivalového léta i pro někoho dalšího, ale pro mě zůstane na dlouhou dobu nezapomenutelné. Nestává se totiž zrovna často, aby se hudba a momentální rozpoložení posluchače dokázaly setkat natolik, že v člověku alespoň na chvíli probudí euforii nečekaných rozměrů. Ten večer se to ale podařilo. Všechny ty hořkosladké písně z nového alba si našly svůj cíl a mně bylo úplně jedno, jestli je náhodou neprožívám až moc dramaticky. Zkrátka, estetický i terapeutický zážitek v jednom. Snad se někdy dočká i Česká republika.

Nejlepší festival – Flow Festival 

Je mi jasné, že potřetí za sebou už to začíná být nuda, ale nedá se nic dělat – Flow je prostě pořád nejlepším festivalem, na jakém jsem kdy byla. A ročník 2015 byl bez přehánění ještě silnější než ty dva předchozí. Pár mínusů zůstává, ale stejně se najde mnohonásobně víc pozitiv, která je smetou ze stolu. Pokud se Flow Festivalu pokusíte dát příští rok šanci i vy, čekají na vás například Chvrches nebo Sia.

www.flowfestival.com

Protestsong roku 

Marina and the Diamonds: Savages

Marina and the Diamonds je tak trochu specialistkou na písničky, které na první poslech můžete snadno mylně odsoudit jako popově bezobsažné, ale když se zaposloucháte do textů, zjistíte, že opak je pravdou. Platí to nejen pro její koncepční album Electra Heart, ale ve velké míře také pro letošní počin Froot, na němž najdeme i skladbu Savages. Když neposloucháte text, je to trošku odrhovačka, kterých je na popové scéně víc než dost. Slova ovšem téhle písničce dodávají úplně jiný rozměr. Marina v ní v podstatě jen popisuje události, které hýbou dnešním světem, není nijak zvlášť poetická, ale ani patetická. A právě díky své přímočarosti a schopnosti dát věci do souvislostí je Savages nadmíru aktuálním pohledem na podstatu lidství. A ta popová melodie a chytlavý refrén se k ní vlastně hodí mnohem víc než nějaké monotónní kňourání. I vážné věci přece můžeme podat přístupnou formou. 

Nejlepší film - NH10

Anushka Sharma a Neil Bhoopalam běží nevlídnou a setsakramentsky nepřátelsky působící krajinou. A běží o život, protože se vlastní všetečností zapletli do něčeho, co je mnohem větší než oni dva. Pokud máte náladu na příběh, který si na plátně užijete jako napínavou fikci, ale zároveň díky němu poodkryjete i část reality pro nás děsivější, než by se mohlo zdát, je NH10 jednoznačnou volbou.

Nejlepší guilty pleasure – Likanen Etelä

„Mä oon h.u.r.r.i., straight outta motherfuckin‘ Kirkkonummi!“ Ne, fakt, že dobrovolně poslouchám partu maskovaných chlápků, kteří rapují o tom, jak hulí na ulici, by moje okolí vážně neskouslo. Ale co je mi po tom? Tak zaprvé - Likanen Etelä má vymakanou image postavenou na jakési městské legendě o divokém životě v Kirkkonummi, které můžete věřit, nebo ji brát s nadsázkou – záleží jen na vás. A zadruhé – ani hudba nezaostává. Spíš naopak – jsou to právě silné skladby plné až překvapivě melodických nápadů, které všechno táhnou kupředu. Jasně, že v nich jde intelektuální stránka trochu stranou, ale koho by pořád bavilo hrát si na filozofa? K nezaplacení je navíc takováhle hudba v situacích, kdy potřebujete pořádně nakopnout a dodat si trochu kuráže.