Přeskočit na hlavní obsah

Příspěvky

Zobrazují se příspěvky se štítkem Marina and the Diamonds

Marina and the Diamonds živě

Videa z pražského koncertu samozřejmě nesmějí chybět, i když ani tentokrát kvalita není světová. Nutnost držet foťák nad hlavou a snažit se přitom vyhýbat máchajícím rukám si holt vyžádala svoje. Ale jako vždycky - jde hlavně o atmosféru, že jo? Obsessions Savages True Colors Happy

nasaďte si ovoce na hlavu...

…budeme zpívat o životě a smrti S pražským koncertem Mariny and the Diamonds to dlouho vypadalo všelijak – jedna změna za druhou nenasvědčovala ničemu dobrému. K úplnému zrušení ale naštěstí nedošlo, a tak jsme se začátkem března konečně dočkali plnohodnotného koncertu téhle velšsko-řecké zpěvačky a skladatelky.  Ohledně nového místa konání, tedy Malé sportovní haly, se toho v souvislosti s tímhle koncertem namluvilo opravdu dost a rozhodně ne v dobrém. Musím se přiznat, že mě takové množství negativních komentářů a ostentativní vracení lístků dost vyděsilo, ale hala sama o sobě nakonec nebyla zas tak příšerná. Samozřejmě je neútulná a je tam zima jako v morně, ale dá se to přežít. Mnohem horším zážitkem pro mě bylo sledovat chování místních sekuriťáků, kteří se ukázali v opravdu odpudivém světle. Chápu, že dotyční asi nemají moc velké vzdělání ani sociální inteligenci, takže jim nedochází, že respekt si člověk nezíská zastrašováním. Ale to, co si někteří rádoby frajeři z ...

a rok 2015 si budeme pamatovat díky…

Aneb každoroční shrnutí toho nejlepšího za uplynulý rok vás nemine ani letos! Nejlepší alba Florence and the Machine – How Big, How Blue, How Beautiful  Třetí řadová deska Florence and the Machine byla napoprvé zajímavá, ale po pár posleších začala působit trochu zapomenutelně. Nicméně život přináší různé nečekané zvraty, a tak stačilo málo a za pár měsíců byly všechny skladby najednou o mně… A z How Big, How Blue, How Beautiful se stalo nejzásadnější album roku. Je těžké ho hodnotit objektivně, když všechny písničky poslouchám z perspektivy svých vlastních příběhů, ale jedno snad posoudit dokážu – Flo je na své třetí desce zřejmě nejotevřenější, nejchmurnější a paradoxně také nejhitovější. Dokázala omezit zbytečnou pompéznost a teatrálnost, která ubírala na osobitosti předchozí Ceremonials, a díky tomu není tak těžké dobrat se k samotné podstatě písní, která je jednoduše krásná. A sžíravá. Pokud chcete proniknout ještě hlouběji, rozhodně neopomeňte videa, která k jednotl...