…budeme zpívat o životě a smrti
S pražským koncertem Mariny and the Diamonds to dlouho vypadalo všelijak – jedna změna za druhou nenasvědčovala ničemu dobrému. K úplnému zrušení ale naštěstí nedošlo, a tak jsme se začátkem března konečně dočkali plnohodnotného koncertu téhle velšsko-řecké zpěvačky a skladatelky.
Ohledně nového místa konání, tedy Malé sportovní haly, se toho v souvislosti s tímhle koncertem namluvilo opravdu dost a rozhodně ne v dobrém. Musím se přiznat, že mě takové množství negativních komentářů a ostentativní vracení lístků dost vyděsilo, ale hala sama o sobě nakonec nebyla zas tak příšerná. Samozřejmě je neútulná a je tam zima jako v morně, ale dá se to přežít. Mnohem horším zážitkem pro mě bylo sledovat chování místních sekuriťáků, kteří se ukázali v opravdu odpudivém světle. Chápu, že dotyční asi nemají moc velké vzdělání ani sociální inteligenci, takže jim nedochází, že respekt si člověk nezíská zastrašováním. Ale to, co si někteří rádoby frajeři z pozice síly dovolovali vůči náctiletým holkám, bylo vážně nechutné. Je smutné, že je takový přístup k lidem nejen tolerovaný, ale ještě za něj někdo bere peníze.
Ale zpátky ke koncertu. Ačkoliv byl oficiální začátek programu ohlášen na osmou, už v pět bylo před halou pěkně narváno, a to hlavně teenagery. Bylo až překvapivé, jak mladé publikum Marina přilákala – za vše mluví citát odposlechnutý při čekání v davu: „Mně je už 22. Bylo mi hned jasné, že tady budu jedna z nejstarších.“ Věkovému složení publika tak trochu odpovídalo i chování – mírnému davovému šílenství a hysterickému ječení při otevírání hlavní brány jsme se nevyhnuli, ale všichni to naštěstí přežili ve zdraví. Každý si ukořistil místo před pódiem nebo na balkóně u hnusného zábradlí a čekání na hlavní hvězdu večera mohlo začít.
Ještě předtím ale zahrála česká předkapela Light & Love, o jejíž existenci jsem neměla ani tušení. Během jejich půlhodinového vystoupení se ovšem ukázalo, že alespoň jednu jejich písničku jsem už někde slyšela. Tuším, že to klidně mohlo být v nějaké reklamě. Hudbu samotnou je pro mě nicméně těžké hodnotit. Kdysi jsem nenáviděla slovní spojení „kytarovka, která vůbec nezní česky“ a opravdu se mi ho nechce po letech znovu vytahovat z klobouku, ale na Light & Love prostě sedí. Jestli je to pozitivní hodnocení, nebo ne, se rozhodněte sami. Pro mě byli kluci příjemní, ale chybělo jim to něco, co je odliší od tisícovek podobných „kytarovek“. Třeba se něco najde časem.
Hlavní koncert, na který všichni dlouhé hodiny netrpělivě čekali, začal bez velkého zpoždění v devět. Marina bez zbytečných ofuků energicky nastoupila na pódium a – místo hudby byl slyšet jen frenetický řev nadšených fanoušků a fanynek. Z úvodní skladby Mowgli’s Road jsem kvůli tomu neměla vůbec nic, ale publikum se naštěstí po čase uklidnilo a zvukaři asi taky trochu zapracovali, takže můj počáteční šok byl brzy zažehnán. Marina s kapelou pak pokračovala dalšími skladbami ze svého debutu Family Jewels, které publikum přijalo více než s nadšením – hned od začátku všichni zpívali spolu s interpretkou, máchali rukama nad hlavou (což nesnáším, ale uznávám, že to k tomu patří) a skákali. K rychlým písničkám jako Oh No! a Hollywood to sedělo, horší to bylo v případě pomalých skladeb. Třeba takový úvod ke krásné Obsessions dost fatálně utrpěl tím, jak se někteří pokoušeli zpívat nahlas, ale nemohli se strefit Marině do pusy a hulákali úplně mimo. Píšu to skoro pokaždé, ale koncert je o hlavním interpretovi, ne o fanoušcích, kteří se sami snaží za každou cenu zviditelnit. Zpívat nahlas při hlasitých skladbách nebo si jen tak pro sebe pobrukovat při těch tišších je super, ale otravovat svým řvaním ostatní rozhodně ne. Obzvlášť při intimních písničkách, kdy se veškerá pozornost upíná právě na hlas a nástroj hlavní hvězdy.
Po skladbě Hollywood se Marina na moment odebrala do zákulisí a trochu prostoru dostala i doprovodná kapela, která se díky tomu mohla víc předvést. Hned za chvíli ale pódium znovu ovládla Marina, tentokrát jako Electra Heart včetně obligátního srdíčka na tváři. Ze svého druhého alba zahrála čtyři zásadní skladby včetně Bubblegum Bitch a Primadonna a taky trochu zbytečnou, ale publikem zjevně milovanou How To Be A Heartbreaker. Místo ní by se na desce Electra Heart našlo hned několik mnohem lepších písní, ale koncertní setlist se prostě nemůže zavděčit každému.
Po další pauze na převlékání se Marina na jeviště vrátila s obrovskými třešněmi na hlavě, a tak nebylo pochyb o tom, že třetí a poslední část show bude věnovaná právě ovoci neboli jejímu zatím poslednímu albu Froot. Konečně se tedy dočkali všichni ti, kteří si pracně vyráběli čelenky s jahodami, třešněmi a hroznovým vínem nebo si malovali citróny na obličej. A že jich v publiku nebylo zrovna málo.
Podle počtu ovoce na hlavách přítomných slečen bylo jasné, že deska Froot je ohromně populární, ale právě během části věnované novinkovému albu se ukázalo, jak moc je Marinina tvorba paradoxní. Upnuté kostýmy, lascivní pózování a popové melodie snadno nalákají milovníky prvoplánového konzumu a věřím, že takových bylo na pražském koncertě víc než dost. V závěrečné části programu však Marina tohle všechno vzala, hodila za hlavu a začala publiku servírovat mnohem těžší kalibr – Savages o podstatě lidské krutosti, Immortal o životě a smrti a Happy o tom, jak konečně najít štěstí. Nevím, jestli to byl jen můj pocit, ale zdálo se mi, že takové stržení líbivého pozlátka velká část obecenstva neskousla a atmosféra tím trochu utrpěla. Já osobně Marině tleskám za odvahu kombinovat zábavu a teatrálnost se seriózními tématy a pokusy o společenskou kritiku, ale právě po živém vystoupení si říkám, kolik lidí zrovna tohle ocení. Příznivci rádiového popu a mainstreamových show zřejmě nechápou, proč Marina hrála tolik pomalých a „nudných“ skladeb, když má na kontě dostatek rozjuchaných hitovek. A přemýšlivější posluchači na koncert možná raději vůbec nešli, protože se lekli těch lesklých kostýmů a čelenek s ušima.
Pro toho, kdo dokáže ocenit oba aspekty tvorby Mariny and the Diamonds, je ale její živý koncert určitě zážitek. Zatancujete si do sytosti, zazpíváte si spoustu refrénů, které znáte nazpaměť, a nakonec si pobrečíte jako želva (ano, písnička Happy je smrťák a brečím u ní pokaždé). Jako celek tedy show funguje, a to i přesto, že nějaké mouchy si na ní najde asi každý.
Komentáře
Okomentovat