…aneb Flow Festival 2018, den druhý
V sobotu jsem se trochu zasekla a do areálu Flow Festivalu v helsinské čtvrti Suvilahti jsem kvůli tomu doběhla s mírným zpožděním. Vystoupení Mii Kemppainen alias Mio v Black Tentu jsem kvůli tomu nestihla od začátku, chlácholila jsem se ale tím, že mi zbývá aspoň druhá půlka. No, chyba lávky. Přišla jsem o slabou půl hoďku později a zbyla na mě tak akorát poslední písnička. Holt, kdo pozdě chodí, sám sobě škodí.
Mio
Úkol rozjet druhý den Flow plnohodnotným hudebním zážitkem se tím pádem nechtěně přesunul na další položku v programu, kterou obsadili Kube a Eevil Stöö. Pokud jste četli moje festivalové reporty z minulých let, určitě víte, jaký dojem na mě už dvakrát (ne)udělal první ze zmiňované dvojice. Nevěřila jsem sice, že se jeho show za těch pár měsíců nějak extrémně vylepšila, ale jednoduše jsem se neměla kam jinam vrtnout. Co si budeme povídat, byla to zas nuda jak bič a ten otravný výskající nimrod v roli hypemana tomu taky moc nepřidal. Eevil Stöö sice není nic proti ničemu a jeho tvorba pro mě kvalitou výrazně převyšuje to, co předvádí Kube a jeho skvadra, ale tenhle koncert prostě ani velký Ježíšek nespasil.
Eevil Stöö
Poněkud otrávená jsem se vrátila do černého stanu, kde jsem jen tak ze zvědavosti chtěla očíhnout DJ Ibusala. Jeho tvorbu jsem předtím znala jen tak z rychlíku, takže očekáváními jsem se nezatěžovala a to bylo jen dobře. Úvod byl pomalejší, ale párty pro ty, kteří se místo kalení chtějí věnovat domácímu sebezpytování, se nakonec rozjela do neuvěřitelných rozměrů. Rap s chytrými texty, sem tam okořeněný chytlavým refrénem, to já totiž můžu. A když mi k tomu ještě přihodíte překvapení v podobě Paperiho T a DJ Kridlokka, jsem v sedmém nebi. Pokud si ze čtení tohohle článku máte něco odnést, tak je to nutnost poslechnout si Ibusalovu novinku Yksin Kotona 17 (Sám doma 17). Děkovat mi můžete později.
DJ Ibusal
Další na řadě nebyla žádná extrémní změna žánru, ale zato výrazná změna pohlaví. V Red Aréně si totiž Taika Mannila a Lina Schiffer alias dýdžejské duo D.R.E.A.M. připravily speciální show D.R.E.A.M.G.I.R.L.S., v jejímž rámci se měly představit některé z právě začínajících finských rapperek. Po trochu zbytečně dlouhém instrumentálním úvodu na pódium konečně vběhla první interpretka F v doprovodu tanečnic, které nakonec byly součástí celého koncertu. F je jednou z těch, které jsou na samém začátku kariéry, čemuž odpovídala její snaha opakovaně se představovat publiku. Sebevědomí a vize jí sice nechybí, ale přesvědčivost zatím bohužel ano. Snad se k ní dopracuje někdy později. To duo AK je na úplně jiné úrovni. Chtělo by se říct, že světové, ale osobně nemám dělení na „globální“ a „lokální“ zvuk ráda, tak se k němu nebudu snižovat ani tady. Každopádně pokud máte rádi rap a r’n’b amerického střihu s trochou finského koření, u AK si přijdete na své.
Adikia
Adikia je na tom trochu podobně jako F – s kariérou je taky na začátku a i u ní realizace za ambiciózními vizemi zatím pokulhává. Paha narttu disponuje refrénem, který z hlavy jen tak nevymažete, ve zbytku repertoáru je naopak problém najít něco k zapamatování. Ačkoliv Adikii fandím, protože feminismus v rapu potřebujeme jako sůl, na to, že se zapíše do historie žánru, bych boty nevsázela. Velký úspěch si ale troufnu předpovědět Yeboyah, dýdžejce, která se nedávno naplno pustila i do rapování. Její zatím jediný singl Broflake má hitový potenciál jako kráva a i na stagi je Yeboyah jako doma. Pokud bude pokračovat se stejným nasazením i dál, máme se na co těšit. Začátečnice jako poslední doplnily dnes už stálice SOFA, které od tristních začátků dokázaly ujít pořádný kus cesty. Svoje krátké vystoupení v rámci show D.R.E.A.M.G.I.R.L.S. pojaly tak energicky, až to trochu přepálily, ale naštěstí bylo krátké, tak si žádný infarkt ani přehřátí organismu nestihly uhnat. Show uzavřel remix skladby Koskematon od Adikie, v němž se všechny rapperky i tanečnice předvedly dohromady a šlapalo jim to skvěle.
D.R.E.A.M.G.I.R.L.S. (zleva Yeboyah, AK, Lina Schiffer, Taika Mannila, Mon-Sala, Adikia)
Jako další bod programu jsem si poznamenala vystoupení celkem hypované zpěvačky Lxandry na Balloon 360° Stage, ale ta byla tak napakovaná, že se už ani nepouštělo dovnitř a u všech vchodů se tvořily fronty. Protože se mi nechtělo čekat na něco, co se mi možná ani nebude líbit, přesunula jsem se k hlavnímu pódiu na koncert Vesty, který je vždycky zárukou kvality. Vesta nezklamala ani tentokrát, i když musím přiznat, že obrovské pódium vůbec není pro ni. Nedostatkem popularity to rozhodně není, jen mi přišlo, že se na něm stydlivá zpěvačka sama necítila moc dobře, protože její repertoár ani osobnost nejsou dělané pro žádný monstrózní humbuk, který si ohromná hlavní stage žádá. Příště bych se vrátila zase do stanu a bude to v pohodě, skutečně i metaforicky.
Vesta
V půl osmé nastala jedna z mála kolizí tohoto ročníku – musela jsem zvolit mezi éterickou indie folkařkou Lau Nau, rapperkou Noname a popovou hvězdičkou Annou Puu. Protože i já jsem ve své podstatě otrok konzumu, nezávislou scénu jsem tentokrát nechala plavat a vydala se tam, kde mě čekala ta nejméně náročná zábava – na The Intergalactic Love Odyssey, kterou si v Red Aréně připravila Anna Puu. A víte co? Nelitovala jsem ani trochu. Anna Puu je jedno z těch komerčních jmen, která bych na Flow upřímně nikdy nečekala, ale přesto si na něm své místo našla a to bez kompromisů. Kulisy v dýmovém oparu opravdu vypadaly jako z nějakého filmu o vesmíru a chytlavým skladbám z nového alba Nälkäinen sydän (Hladové srdce) nešlo odolat. Třešinkou na dortu byla Annina upřímná radost z toho, že se jí podařilo zaplnit stan na festivalu, který jde žánrově naprosto mimo ni, ale přesto si na něm vždycky chtěla zahrát, protože v koutku duše je taky indie, jen běh událostí ji zavál někam jinam. Tenhle koncert mi jednoduše splnil přesně to, co jsem očekávala od loňského koncertu Jenni Vartiainen na Ruisrocku, ale tenkrát se mi toho absolutně nedostalo. Díky, Anno, snad se ještě někdy někde uvidíme.
Anna Puu
S příchodem večera už jsem měla všeho plné kecky, tak jsem se rozhodla nikde se dál netlačit a zasedla jsem na lavičku u Balloon Stage, kde měla vystupovat norská zpěvačka Anna Of The North. Původně jsem si vsugerovala, že zpívá nějaký jazz se saxofonem, ale pak jsem si poslechla pár jejích písniček a uznala, že jsem se jejím žánrovým zařazením poněkud sekla. A ačkoliv mi její skladby na první poslech přišly trochu moc na jedno kopyto a při zemi, chtěla jsem zjistit, jaké budou naživo. Čekala jsem balady, u kterých místo k sezení jako když najde, ale to jsem se pěkně sekla už podruhé. Co vám budu povídat, i energie druhé Anny byla tak nakažlivá, že jsem sedět prostě nevydržela. Balada byla v setlistu všehovšudy jedna, zbytek byla „párty“ jako dělaná pro všechny indie popaře. Anna Of The North byla rozhodně jedním z nejpříjemnějších překvapení celého festivalu. Přišla jsem na intelektuální nudu a odcházela roztancovaná s úsměvem od ucha k uchu. Co víc si přát?
Anna Of The North
V dobré náladě jsem zavítala ještě na konec koncertu 6lacka, který nemusel být vůbec špatný, ale všechno se holt stihnout nedá. Moře času jsem naopak měla na Arctic Monkeys, ale mě na tyhle neslané nemastné kytarovky prostě neužije. Lidi se zřejmě bavili, já vůbec ne, tak jsem začala vážně uvažovat nad tím, že to zabalím. O půlnoci mě sice ještě čekala Charlotte Gainsbourg, ale bála jsem se syndromu Grimes ze svého úplně prvního ročníku Flow a nesnesitelné davy v areálu mě už taky otravovaly. Nakonec jsem ale vydržela a udělala jsem dobře. Charlotte Gainsbourg mě svou hudební tvorbou sice kdovíjak za srdce nebere, ale na závěr večera nám nabídla pohodový, ležérní koncert plný příjemných melodií. Sama Charlotte na pódiu moc sdílná nebyla, o trochu humoru se ale místo ní postarali členové doprovodné kapely. Ani úplný závěr večera díky tomu nebyl tak pochmurný.
Charlotte Gainsbourg
Sečteno podtrženo, festivalová sobota byla dnem plným několika splněných očekávání a ještě více příjemných překvapení. A tím splnila podstatu všech festivalů, no ne?
Komentáře
Okomentovat