Vzhledem k tomu, že letošní česká festivalová nabídka nebyla nijak zvlášť oslnivá, nezbylo mi než porozhlédnout se po line-upech zahraničních akcí. Rozhodnutí, kam se vydat, nakonec bylo překvapivě jednoduché – při pohledu na program helsinského Flow Festivalu bylo jasné, že letos do Finska nepojedu jen nakupovat žvýkačky a čokoládu.
Přestože celý festival trvá čtyři dny, kvůli omezenému rozpočtu a nabitému itineráři jsem na Flow festu strávila jen jediný den. I ten však rozhodně stál za to: line-up byl natolik napěchovaný kapelami, které jsem si chtěla alespoň chvíli poslechnout, že nebylo možné stihnout víc než polovinu koncertů, které jsem si naplánovala. A věřte mi, to se mně na festivalech zrovna moc často nestává.
Celou akci jsem chtěla zahájit dětským vystoupením Mimmit, což je Pauliina Lerche se sestrou a jejich písničky, které jsou dětské leda tak svými texty. Hudebně v nich můžete slyšet vlivy kapel jako Burlakat nebo Värttinä, jejichž členkou Pauliina také byla. Kvůli časovému skluzu jsem ale na místo konání dětského programu dorazila přesně ve chvíli, kdy Mimmit končily a z jejich setu jsem nestihla ani notu. Čekalo mě toho ale ještě tolik, že jsem neměla šanci smutnit.
Po krátké prohlídce areálu, který byl tak akorát velký, aby člověk mohl pohodlně přecházet od pódia k pódiu, aniž by tím ztratil půlku odpoledne, a také příkladně čistý, jsem se vydala do Black Tentu na vystoupení Angel Haze. Angel v line-upu na poslední chvíli nahradila jakousi mně neznámou kapelu a díky bohu za to. Od jejího setu jsem nečekala nic a odnesla si všechno. Publikum tvořily především slečny kolem dvacítky, mezi něž jsem naštěstí ještě pořád poměrně zapadla, a tak se můj strach z ortodoxního hiphopového publika ve spadlých kalhotách a nakřivo naražených kšiltovkách ukázal jako zbytečný. Párty mohla začít.
Angel hned během prvních dvou skladeb v podstatě zrušila pódium a většinou rapovala mezi diváky. Což bylo sice milé, ale na druhou stranu ji během podstatné části vystoupení vůbec nebylo vidět. No co, alespoň se člověk mohl soustředit na vlastní taneční kreace – a že k nim repertoár Angel Haze v živém provedení přímo vybízí. Potvrdit by vám to mohla i Alana Haim, která, valnou většinou publika nepoznána, v jednu chvíli vběhla na pódium, aby rapperce vzdala svým divokým tanečním číslem hold. Není nadto, když se ženy v hudebním byznysu podporují. :-)
Angel rapovala jako o život, většinu zahraných skladeb jsem vůbec neznala, ale ve výsledku to bylo jedno. Atmosféra byla čím dál tím lepší, když v tom se Angel začala omlouvat, že už musí končit. Na rozloučenou zahrála energií sršící hit New York, jehož živá verze se s tou studiovou vůbec nedá srovnávat. To, co se během téhle skladby v Černém stanu dělo, jde těžko popisovat slovy, to se musí zažít. Slovy samotné Angel prostě "wild and cool".
Po Angel Haze jsem hodlala na chvíli zaskočit na vystoupení finských Olimpia Splendid s Jonnou Karankou alias Kuupuu. Ukázalo se ale, že Haim mají v Helsinkách víc fanoušků, než jsem očekávala, a tak mi nezbylo než zasednout strategické místo u pódia a experimentální elektroniku oželet. Přeci jen jsem neletěla takovou dálku, abych sestry viděla odněkud ze zadní části stanu.
Zdlouhavé čekání se naštěstí vyplatilo. Vystoupení Haim bylo přesně takové, jaké mělo být. Stačí se podívat na jakýkoliv záznam jejich koncertu na YouTube a víte přesně, čeho jsme na Flow Festivalu byli svědky – nepřekvapivého, avšak stále nadprůměrného koncertu. V setlistu se objevily všechny skladby, které si fanoušci kapely jen mohli přát (i když ono to upřímně ani jinak nešlo – Haim zatím nijak zvlášť rozsáhlý repertoár nemají), jako bonus doplněné vtipnými průpovídkami, o něž se starala zejména nejstarší ze sester, Este.
Prostřední sestra Danielle byla naopak téměř po celou dobu ještě tišší, než je u ní zvykem. Jak se ukázalo, důvodem byly problémy s hlasivkami, kvůli nimž měla na radu lékaře dodržovat hlasový klid. Většinu vokálních partů tak za ni převzaly Este a Alana, na výsledném zvuku však nebylo vůbec poznat, že se vlastně jednalo o znouzectnost. Jak ale koncert gradoval, Danielle už to nevydržela a se slovy „Fuck it, I’m gonna sing this song!“ nakonec přece jen zazpívala. A publikum to náležitě ocenilo.
Po Haim následoval přesun do většího Nokia Blue Tentu a můj osobní vrchol večera – vystoupení Bat For Lashes, kterému samozřejmě předcházelo obligátní hodinové sezení před pódiem. I toto čekání se ovšem vyplatilo stonásobně. Napsat, že Natasha Khan má charisma, nevystihuje vůbec nic. Natasha Khan má prostě CHARISMA a k tomu ještě vzácnou schopnost dát vám pocit, že celý koncert je tu jen a jen pro vás. A je úplně jedno, že pravděpodobně ve všech 9999 případech, kdy jste přesvědčeni, že oční kontakt udržuje právě s vámi, se dívá úplně jinam. Ostatní lidé tu prostě nejsou a hotovo.
Setlist koncertu se kupodivu nesoustředil jen na poslední album The Haunted Man, ale byl rovnoměrným průřezem všemi třemi řadovými alby Bat For Lashes. Díky tomu jsme kromě Lilies, Laury nebo All Your Gold měli možnost slyšet i „klasiky“ typu Horse and I, What’s A Girl To Do, Glass a samozřejmě Daniel. Dokonce došlo i na kratičký návrat Pearl v emotivní skladbě Siren Song. Celé vystoupení bylo překvapivě energické a taneční, na žádnou „intelektuální nudu“ rozhodně nedošlo. Natasha na pódiu tančila, skákala, neustále se divila, že přišlo tolik diváků, a jen tak mimochodem se přiznala, že zbožňuje mumínky. No řekněte, kdo by jí odolal?
Závěr festivalu obstarala Grimes, kterou všichni neustále vynášejí do nebes, a tak jsem se nechala strhnout davem a v očekávání nadprůměrného zážitku jsem se zařadila mezi čekající pod pódiem. Místo zábavného koncertu mě však čekalo zklamání. Hlavní interpretka své vystoupení zahájila tím, že nejprve roztržitě běhala mezi pódiem a zákulisím (důvodem bylo „něco technického, co s vámi nesouvisí“), načež rozezněla produkci, která spíš než hudbu připomínala mučení strojů, které přehlušovalo jakékoliv pokusy o vokální projev. To, že ohlušující příliv basů nešel snést ani se špunty v uších, potvrdil i exodus části diváků do zadnějších řad.
Po úprku do zadní části stanu sice zvuky linoucí se z pódia začaly více připomínat hudbu, ani to však nepomohlo tomu, že koncert byl prostě nudný. Poslechla jsem si Oblivion, ale čekat na Genesis už jsem nevydržela. Představa, že moje oblíbená skladba nakonec třeba ani nepřijde na řadu, byla dostatečným důvodem k opuštění areálu. Pardon Grimes, ale na tvůj samostatný koncert bych tedy nešla.
Na druhou stranu, na jakýkoliv další ročník Flow Festivalu si zajedu ráda. Výborný multižánrový line-up, snadno dostupný, prostorný a čistý areál a publikum, které se na akci nepřišlo zpít do němoty, ale užít si svátek hudby, jsou dostatečnými plusy, kterými se rozhodně nemůže chlubit každý festival. A nepřebijí je ani negativa v podobě předraženého vstupného, jídla a pití – alespoň jednou za rok se přece do zábavy vyplatí investovat.
Přestože celý festival trvá čtyři dny, kvůli omezenému rozpočtu a nabitému itineráři jsem na Flow festu strávila jen jediný den. I ten však rozhodně stál za to: line-up byl natolik napěchovaný kapelami, které jsem si chtěla alespoň chvíli poslechnout, že nebylo možné stihnout víc než polovinu koncertů, které jsem si naplánovala. A věřte mi, to se mně na festivalech zrovna moc často nestává.
Celou akci jsem chtěla zahájit dětským vystoupením Mimmit, což je Pauliina Lerche se sestrou a jejich písničky, které jsou dětské leda tak svými texty. Hudebně v nich můžete slyšet vlivy kapel jako Burlakat nebo Värttinä, jejichž členkou Pauliina také byla. Kvůli časovému skluzu jsem ale na místo konání dětského programu dorazila přesně ve chvíli, kdy Mimmit končily a z jejich setu jsem nestihla ani notu. Čekalo mě toho ale ještě tolik, že jsem neměla šanci smutnit.
Po krátké prohlídce areálu, který byl tak akorát velký, aby člověk mohl pohodlně přecházet od pódia k pódiu, aniž by tím ztratil půlku odpoledne, a také příkladně čistý, jsem se vydala do Black Tentu na vystoupení Angel Haze. Angel v line-upu na poslední chvíli nahradila jakousi mně neznámou kapelu a díky bohu za to. Od jejího setu jsem nečekala nic a odnesla si všechno. Publikum tvořily především slečny kolem dvacítky, mezi něž jsem naštěstí ještě pořád poměrně zapadla, a tak se můj strach z ortodoxního hiphopového publika ve spadlých kalhotách a nakřivo naražených kšiltovkách ukázal jako zbytečný. Párty mohla začít.
Angel hned během prvních dvou skladeb v podstatě zrušila pódium a většinou rapovala mezi diváky. Což bylo sice milé, ale na druhou stranu ji během podstatné části vystoupení vůbec nebylo vidět. No co, alespoň se člověk mohl soustředit na vlastní taneční kreace – a že k nim repertoár Angel Haze v živém provedení přímo vybízí. Potvrdit by vám to mohla i Alana Haim, která, valnou většinou publika nepoznána, v jednu chvíli vběhla na pódium, aby rapperce vzdala svým divokým tanečním číslem hold. Není nadto, když se ženy v hudebním byznysu podporují. :-)
Angel rapovala jako o život, většinu zahraných skladeb jsem vůbec neznala, ale ve výsledku to bylo jedno. Atmosféra byla čím dál tím lepší, když v tom se Angel začala omlouvat, že už musí končit. Na rozloučenou zahrála energií sršící hit New York, jehož živá verze se s tou studiovou vůbec nedá srovnávat. To, co se během téhle skladby v Černém stanu dělo, jde těžko popisovat slovy, to se musí zažít. Slovy samotné Angel prostě "wild and cool".
Po Angel Haze jsem hodlala na chvíli zaskočit na vystoupení finských Olimpia Splendid s Jonnou Karankou alias Kuupuu. Ukázalo se ale, že Haim mají v Helsinkách víc fanoušků, než jsem očekávala, a tak mi nezbylo než zasednout strategické místo u pódia a experimentální elektroniku oželet. Přeci jen jsem neletěla takovou dálku, abych sestry viděla odněkud ze zadní části stanu.
Zdlouhavé čekání se naštěstí vyplatilo. Vystoupení Haim bylo přesně takové, jaké mělo být. Stačí se podívat na jakýkoliv záznam jejich koncertu na YouTube a víte přesně, čeho jsme na Flow Festivalu byli svědky – nepřekvapivého, avšak stále nadprůměrného koncertu. V setlistu se objevily všechny skladby, které si fanoušci kapely jen mohli přát (i když ono to upřímně ani jinak nešlo – Haim zatím nijak zvlášť rozsáhlý repertoár nemají), jako bonus doplněné vtipnými průpovídkami, o něž se starala zejména nejstarší ze sester, Este.
Prostřední sestra Danielle byla naopak téměř po celou dobu ještě tišší, než je u ní zvykem. Jak se ukázalo, důvodem byly problémy s hlasivkami, kvůli nimž měla na radu lékaře dodržovat hlasový klid. Většinu vokálních partů tak za ni převzaly Este a Alana, na výsledném zvuku však nebylo vůbec poznat, že se vlastně jednalo o znouzectnost. Jak ale koncert gradoval, Danielle už to nevydržela a se slovy „Fuck it, I’m gonna sing this song!“ nakonec přece jen zazpívala. A publikum to náležitě ocenilo.
Po Haim následoval přesun do většího Nokia Blue Tentu a můj osobní vrchol večera – vystoupení Bat For Lashes, kterému samozřejmě předcházelo obligátní hodinové sezení před pódiem. I toto čekání se ovšem vyplatilo stonásobně. Napsat, že Natasha Khan má charisma, nevystihuje vůbec nic. Natasha Khan má prostě CHARISMA a k tomu ještě vzácnou schopnost dát vám pocit, že celý koncert je tu jen a jen pro vás. A je úplně jedno, že pravděpodobně ve všech 9999 případech, kdy jste přesvědčeni, že oční kontakt udržuje právě s vámi, se dívá úplně jinam. Ostatní lidé tu prostě nejsou a hotovo.
Setlist koncertu se kupodivu nesoustředil jen na poslední album The Haunted Man, ale byl rovnoměrným průřezem všemi třemi řadovými alby Bat For Lashes. Díky tomu jsme kromě Lilies, Laury nebo All Your Gold měli možnost slyšet i „klasiky“ typu Horse and I, What’s A Girl To Do, Glass a samozřejmě Daniel. Dokonce došlo i na kratičký návrat Pearl v emotivní skladbě Siren Song. Celé vystoupení bylo překvapivě energické a taneční, na žádnou „intelektuální nudu“ rozhodně nedošlo. Natasha na pódiu tančila, skákala, neustále se divila, že přišlo tolik diváků, a jen tak mimochodem se přiznala, že zbožňuje mumínky. No řekněte, kdo by jí odolal?
Závěr festivalu obstarala Grimes, kterou všichni neustále vynášejí do nebes, a tak jsem se nechala strhnout davem a v očekávání nadprůměrného zážitku jsem se zařadila mezi čekající pod pódiem. Místo zábavného koncertu mě však čekalo zklamání. Hlavní interpretka své vystoupení zahájila tím, že nejprve roztržitě běhala mezi pódiem a zákulisím (důvodem bylo „něco technického, co s vámi nesouvisí“), načež rozezněla produkci, která spíš než hudbu připomínala mučení strojů, které přehlušovalo jakékoliv pokusy o vokální projev. To, že ohlušující příliv basů nešel snést ani se špunty v uších, potvrdil i exodus části diváků do zadnějších řad.
Po úprku do zadní části stanu sice zvuky linoucí se z pódia začaly více připomínat hudbu, ani to však nepomohlo tomu, že koncert byl prostě nudný. Poslechla jsem si Oblivion, ale čekat na Genesis už jsem nevydržela. Představa, že moje oblíbená skladba nakonec třeba ani nepřijde na řadu, byla dostatečným důvodem k opuštění areálu. Pardon Grimes, ale na tvůj samostatný koncert bych tedy nešla.
Na druhou stranu, na jakýkoliv další ročník Flow Festivalu si zajedu ráda. Výborný multižánrový line-up, snadno dostupný, prostorný a čistý areál a publikum, které se na akci nepřišlo zpít do němoty, ale užít si svátek hudby, jsou dostatečnými plusy, kterými se rozhodně nemůže chlubit každý festival. A nepřebijí je ani negativa v podobě předraženého vstupného, jídla a pití – alespoň jednou za rok se přece do zábavy vyplatí investovat.
Komentáře
Okomentovat