...aneb Blockfest, den první
Tamperský Blockfest, který se tradičně prezentuje jako největší hiphopový festival v severní Evropě, se letos se konal už podeváté. Pro mě byl nicméně letošní ročník premiérou, protože jsem přeci jen nejdřív musela nasbírat nějaké ty životní zkušenosti, abych si na čistě hiphopovou akci vůbec troufla vyrazit. A přestože jsem kuráž nakonec našla, úplně bez obav jsem taky nezůstala. Tak například mi až příliš pozdě docvaklo, že když je ve Finsku něco přístupné i mladším osmnácti let, znamená to jediné – je to v první řadě akce pro teenagery, ne pro staré „dvacet a hodně k tomu“. Navíc i line-up mě s přibývajícími jmény účinkujících začínal trochu děsit svým nepopiratelným laděním do komerce. Jelikož jsem ale otevřená novým zkušenostem, nenechala jsem se zastrašit a statečně vyrazila do neznáma.
Najít areál stadionu Ratina nebylo díky proudícím davům pubescentů vůbec těžké. Horší to bylo s hledáním správného vchodu pro držitele dvoudenních vstupenek, ale i k němu jsem nakonec dorazila bez větších problémů. Zarazila mě jen šílená fronta, která se táhla od hlavní brány skoro přes celé náměstí Laukontori. Pořadatelé obrovský nával návštěvníků hned na začátku festivalu zřejmě úplně nezvládli, a tak se čekání na bezpečnostní kontrolu protáhlo na dobrou tři čtvrtě hodinu. Potom mi ale už nic nebránilo vydat se na průzkum areálu.
Raappana a Sini Yasemin
Už z fronty jsem slyšela, jak na Street Stage začíná hrát průkopník finského reggae Raappana, a tak moje první kroky logicky zamířily právě tam. Musím ale přiznat, že mě jeho skladby nijak zvlášť neohromily a atmosféru moc nezvedla ani hostující zpěvačka Sini Yasemin, která se k Raappanovi přidala během jejich společného hitu Chilii. Naštěstí všechno zachránily poslední dvě skladby Maasta maahan a Kauas pois, které jsou prostě dobré a nezklamou asi nikdy.
Když Raappana dohrál, přesunula jsem se z miniaturní Street Stage jen o kousek dál na stadion s obrovským hlavním pódiem, na kterém zrovna předváděli své freestylové dovednosti Lyömättömät neboli Solonen a Kosola. Rapovali o předmětech z publika i na témata na přání (dominovala hlavně píča a kunda) a to celé občas proložili nějakou celkem zapomenutelnou společnou skladbou. Ani tentokrát jsem rozhodně nebyla u vytržení, ale snad neprozradím příliš, když napíšu, že to byl jednoznačně nejlepší koncert na hlavním pódiu, kterého jsem za ty dva dny byla svědkem.
Eevil Stöö
Po Lyömättömät jsem si zašla poslechnout, jestli View bude ve dne a zblízka působivější než v noci a zdálky, ale bohužel nebyl. I tentokrát bylo jeho vystoupení takové nenápadité a monotónní, takže jsem po chvíli šla zase dál. Nakoukla jsem na stadion, kde vyhrávali kolotočáři Teflon Brothers, ale pitomý popěvek Hubba Bubba Hubba Bubba mě zase rychle vyhnal pryč. Je až neuvěřitelné, pod jak příšernou hudbu se jinak originální Heikki Kuula a Pyhimys dokážou podepsat, ale to je holt šoubyznys. Bohužel.
Hlad a následná delší pauza v programu mě přiměly k průzkumu gastronomické nabídky Blockfestu, ale bohužel mě vůbec nenadchla. Připomínala totiž spíš české buřtofesťáky než gastroorgie, na které jsem si zvykla na Flow Festivalu. Jestli máte rádi maso, ze všech těch klobás, hotdogů, hamburgerů a ryb byste si určitě vybrali, ale pokud maso nemusíte a ze židle vás nezvedne ani veganský párek, počítejte s tím, že skončíte klasicky na hranolkách za šest eur. Tentokrát naštěstí aspoň upgradovaných na batátové.
Kasmir
Posilněná nevelkým, ale dostačujícím obědem jsem se poprvé vydala k Tent Stage, která je takovým kompromisem mezi megalomanským stadionem a prťavou Street Stage. Svoje vystoupení tam měl za chvíli začít tajemný Eevil Stöö, který do stanu podle očekávání nalákal velkou část přítomných. Ukázalo se ale, že ačkoliv stan je velký, najít dobré místo u pódia je problém. Kvůli tomu, že festival je přístupný i nezletilým, ale zároveň se nechce vzdát výdělků z prodeje alkoholu, musí být všechny části areálu nabízející něco víc než limču odděleny od ostatních. A aby i popíjející mohli koukat na koncerty, „chytré“ pořadatele nenapadlo nic lepšího, než prostor pod každým pódiem rozdělit napůl kovovými zábranami, mezi nimiž je ještě průchozí prostor pro novináře. Napravo chlastající, nalevo děti. A teď si vyberte, mezi které z nich se půjdete dobrovolně zařadit.
Já jsem si logicky vybrala teenagery, protože mi pořád přijde lepší být pokopaná puberťákem, než poblitá plnoletým ožralou. Kvůli prapodivnému rozdělení „hlediště“ jsem toho z dění na pódiu ale beztak moc neměla. To platilo i v případě Eevila Stöö, který ve své lyžařské kukle a zahalený v závojích silného dýmu stál tak trochu mimo moje zorné pole. Stöö ale naštěstí nedělá žádnou vizuální show, a tak stačila hudba. A ta byla určitě lepší než všechno to, co jsem do té doby na Blockfestu stihla slyšet. I díky tomu jsem vydržela až do konce, i když Stöö není žádný můj favorit a jeho hudbu si sama od sebe nepouštím.
SOFA
Cestou z Tent Stage jsem se ještě na chvíli zastavila na stadionu, kde zrovna oholený Kasmir zpíval, jak ještě nechce dělat děti, ale zato by chtěl jezdit jako Ryan Gosling. Přestože mě Kasmir nikterak neirituje, nezdržela jsem se dlouho, protože moje kroky neochvějně mířily na Street Stage, kde se už chystala pop-rapová dvojice SOFA. Sonja a Fanni neboli SonSon a FanFan začínaly jako kapela, kterou bylo těžké brát aspoň trochu vážně, ale od té doby ušly už slušný kus cesty. Chtěla jsem se proto přesvědčit, jak jsou na tom živě. Naštěstí mě nezklamaly, protože jejich show měla přesně ten drive, který jsem očekávala. Asi nic pro ortodoxní hiphopery, ale pokud se neštítíte popových melodií, SOFA by vás mohla bavit. Jejich písničky totiž překypují přesně tou energií a pozitivitou, kterou člověk čas od času potřebuje.
Další na programu byl G-Eazy, který si sice podmanil velkou část stadionu, která s ním sborově fuckovala Donalda Trumpa, ale já jsem k jeho tvorbě zůstala chladná. Mnohem víc jsem si užila Big Seana, který pro mě byl asi největším překvapením pátečního programu. Do stanu jsem šla vlastně jen proto, že nikde nic jiného nebylo, ale nakonec jsem se nechala strhnout, i když ze samotného Big Seana jsem neviděla ani čepici (pokud tedy vůbec nějakou měl). Na jeho nedávné pražské vystoupení jsem slyšela hlavně kritiku, ale to, co předvedl v Tampere, snad ani kritizovat nejde. Nálady jednotlivých skladeb se střídaly, ale atmosféra neupadla ani na chvíli a lidi tancovali jako o život. Prostě jeden z těch nečekaných momentů, kvůli kterým festivaly vůbec existují.
Sairas T X OD Kokemus
Po Big Seanovi jsem ještě strávila pár chvil u Street Stage, kde nikterak oslnivě rapovali maskovaný Sairas T a vlasatý OD Kokemus, a pak už konečně nastal čas přesunout se do stanu na vrchol celého pátku, o který se měl postarat Paperi T. To, že se z něj holky můžou zbláznit, jsem věděla už od loňska, a tak jsem tentokrát nepodcenila situaci a pěkně včas si urvala místo u pódia. A udělala jsem dobře, protože už dobrou půlhodinu před začátkem se dívčiny začaly tlačit ve velkém. A s prvními tóny úvodní skladby Mainstream-Solo začal jekot, za který by se nemusely stydět fanynky kdejaké popové hvězdy. Zezačátku mi trochu zatrnulo, když se ukázalo, že holky vedle mě hodlají na plné koule vyřvávat všechny texty, ale pak mě napadlo, že když se přidám, přestane mě to iritovat. A taky že jo :).
Hlavní náplní koncertu byl nepřekvapivě materiál z debutové desky Malarian pelko. Kromě něj však Paperi T do svého krátkého setu nasoukal až neuvěřitelné množství úryvků ze všech možných skladeb, na kterých se kdy podílel. Za všechny musím vyzdvihnout hlavně Rataraato, jehož refrén za Heikkiho Kuulu nadšeně odhulákalo celé publikum, a Krebatorio z letošní desky jeho domovské kapely Ruger Hauer. Došlo i na spolupráci s Tuuttimörkem Jetset Hilife, během níž se na pódiu objevil i samotný Tuuttis.
Paperi T
Zkrátka a dobře, koncert Paperiho T měl být dokonalým závěrem prvního festivalového dne a taky jím byl. Zpátky do hostelu jsem po mostě přes jezero Pyhäjärvi šla nadšená jako dítě na Vánoce. A kupodivu jsem se díky tomu začala těšit i na druhý den festivalu, který mě původně spíš děsil.
Komentáře
Okomentovat