…aneb Flow 2016, den druhý
Ještě na jaře to pro mě s letošním Flow Festivalem vypadalo dost bledě. Seznam účinkujících totiž kromě Sii a Chvrches až povážlivě dlouho nenabízel nic, za co by se mi vyplatilo utratit těch nekřesťanských 170 eur. Dokonce jsem v jednu chvíli uvažovala, že letos svůj oblíbený festival úplně vynechám. Jenže pak to začalo – FKA twigs, Ruger Hauer, Dua Lipa… V tu chvíli bylo jasné, že na Flow se přese všechno pojede. Tentokrát už počtvrté.
Letos jsem na festivalu strávila pouze víkend, a to jen proto, že v době oznámení všech dobrých interpretů z pátečního programu jsem už měla koupenou letenku na pátek večer. Izraelskou skupinu A-WA a hlavně Paperiho T jsem tím pádem musela oželet a vzít zavděk tím, co nabízely sobota a neděle. Naštěstí toho ale nebylo málo.
Sobota nicméně začala poměrně nepříjemně. Odpoledne se spustil obrovský liják a do toho se ukázalo, že kvůli jakémusi orientačnímu maratonu nejezdí tramvaje k areálu. Nemálo lidem (včetně mě) tak nezbylo nic jiného, než nasadit pláštěnky a vyrazit pěšky. Asi nemusím dodávat, že při příchodu na festival, proslulý promyšlenými outfity a stylovými účesy všech návštěvníků, tentokrát všichni vypadali jak zmoklé slepice.
Ronya
Abych se trochu usušila, rychle jsem zaplula do Black Tentu, kde už byl v plném proudu koncert anglicko-finskošvédské zpěvačky Ronyi. Ronya v téměř dokonalém festivalovém outfitu sice na pódiu prožívala něco jako párty svého života, ale na publikum se její energie bohužel moc nepřenesla. Možná to bylo brzkou hodinou, možná tím „počasím na hovno“, jak ho sama Ronya nazvala, ale celkově její koncert moc nefungoval. Jako start celého festivalu byl ale dostačující.
Ricky-Tick Big Band & Julkinen Sana
Během vystoupení Ronyi se počasí kupodivu umoudřilo, a tak všichni mohli vylézt ze stanů před hlavní pódium, kde začínal hrát Ricky-Tick Big Band & Julkinen Sana. Já jsem je na Flow zpovzdálí zaslechla už před čtyřmi roky a moc mě nezaujali, ale tehdy jsem ještě neznala tvorbu Tommyho Lindgrena. Rozhodla jsem se na ně proto zajít znovu a s novou perspektivou. Musím ovšem říct, že jsem byla spíš zklamaná. Kombinace rapu s big bandem je sice nevšední nápad, ale na mě to bylo celé moc rozjuchané a teatrální. Navíc avizované spojení s cirkusem bylo dost k smíchu. Spočívalo totiž v tom, že se po pódiu motali žonglér s třemi míčky, jakási vysloužilá baletka a akrobat, který ale zas tak moc neakrobatil. Celé to působilo hodně amatérsky a s hudebním doprovodem to nemělo společného zhola nic. Finské publikum se ale bavilo náramně, i když asi ne díky tomu cirkusu.
ROOXX
Následující dvě hodinky nenabízely nic zásadního, tak jsem se vydala na průzkum méně známých kapel. Rapper View nebyl v oparech kouře ze zadní části Black Tentu vůbec vidět a jeho ponurá hudba tak daleko od pódia taky neměla tu správnou atmosféru, takže jsem hned po pár minutách šla o dům dál. V bývalém Modrém stanu, který se letos proměnil v obří Red Arenu, zrovna hráli ROOXX neboli nejnovější projekt Joriho Sjöroose. Vzpomněla jsem si, že s nimi spolupracuje i Ringa Manner alias The Hearing, a tak jsem se zaskočila podívat, jestli se podílí i na živých show. Měla jsem štěstí, protože Ringa se ke zbytku kapely přidala jen chvíli po mém příchodu. I díky ní jsem vydržela až do konce koncertu, který byl prvním příjemným překvapením festivalu. Jori Sjöroos pořád umí psát chytlavé popové písničky a půlhodinka v jejich společnosti pro mě rozhodně nebyla ztrátou času.
Chvrches
Po ROOXX jsem měla v plánu zajít aspoň na kousek vystoupení rappera Gettomasy, ale nakonec jsem dala přednost místu blízko pódia na Chvrches. Sice nejsem žádná extra fanynka, ale jejich nenáročný elektropop na mě vždycky působil dojmem, že si ho člověk nejlépe užije právě na nějakém letním festivalu. A taky že ano. Kapela zahrála všechny ty očekávané líbivé písničky a energická Lauren Mayberry si svým spontánním projevem a pobíháním po pódiu omotala publikum kolem prstu. Až potud nic překvapivého. Nečekaný moment nastal až ve chvíli, kdy Lauren za mikrofonem zdánlivě trochu nervózně vystřídal Martin Doherty. Člověk by tak nějak automaticky předpokládal, že dvě skladby v podání někoho jiného než frontmana bude muset přečkat spíš ze slušnosti, ale opak byl pravdou. Martinův specifický, řekla bych až nervní projev byl úplně jiný šálek kávy než poskakující Lauren, pro mě byl však o to působivější. Rozhodně skvělý příklad toho, že když i ten nenápadný chlápek od kláves dostane svůj prostor, můžou se začít dít nečekané věci.
Draama-Helmi
Po Chvrches jsem se hustým davem prodrala do komorních prostor Tiivistämö na konec vystoupení velmi nevšední rapperky Draama-Helmi, bohužel jsem ale stihla opravdu jen dvě poslední skladby. To, že jsem zrovna ji skoro celou prošvihla, mě mrzelo o to víc, že soudě podle těch závěrečných pár minut to asi byl opravdu dobrý koncert. No nic, třeba někdy příště.
Na závěr večera mi už nezbývalo nic jiného, než jít zabrat výhodné místo pod hlavní pódium, jehož sobotní program měla zakončit FKA twigs - tedy hlavní důvod, proč jsem na letošním Flow Festivalu vlastně byla. Nutno podotknout, že více než hodinové čekání pod rouškou finské letní noci letos nebylo tak romantické, jak by se mohlo zdát, protože byla sakra zima, ale koncerty, na které člověk čeká roky, za trochu toho utrpení stojí. I když ve výsledku třeba nejsou tak nezapomenutelně úžasné, jak by si člověk přál. Ale to předbíhám.
FKA twigs
Twigs na pódium přišla v tmavých brýlích jak muži v černém a zpočátku tak i působila. Žádný úsměv, jen přecházení ze strany na stranu bez známky jakýchkoliv emocí. I hudebně byl začátek spíš strojený a tak nějak unylý, ale to se naštěstí brzy změnilo. Bylo vidět a hlavně slyšet, že s novým materiálem se Twigs pomalu ale jistě přesouvá z ambientních vod do mnohem tvrdších hudebních sfér. V nových skladbách to působilo výborně, v těch starších, které se dočkaly nových aranží, už trochu méně, ale celkově měl koncert spád a o nějaké nudě nemohla být ani řeč. Twigs je navíc naživo ještě mnohem lepší zpěvačka, než by člověk čekal, a neochudila nás ani o své typické taneční kreace. Čeho se mi ale výrazně nedostávalo, byly emoce a větší propojenost s publikem. Zřejmě to bylo tou zimou a příliš velkým pódiem, ale ačkoliv se Twigs snažila, celé její vystoupení bylo tak nějak studené a neosobní. Skvělá hudba, ale citově rozložená jsem z koncertu nebyla. U mě to bohužel znamená, že byl „jenom“ dobrý, ale ne výborný. Snad se někdy dočkám druhé šance v nějakém intimnějším prostředí, protože hudba FKA twigs na hlavní pódium obřího festivalu evidentně nepatří.
Sobotu definitivně uzavřel Morrissey, ale toho jsem si i s jeho filmem o jatkách nechala ujít. Lepší než spánek pro mě totiž v tu dobu už rozhodně nemohl být.
Komentáře
Okomentovat