aneb murda murda murda kill kill kill
Závěrečný den Flow začal pozvolna už krátce po poledni. Na úvod se představila rapperka a spoken word umělkyně Rauhatäti, kterou na pódiu doprovázeli nejen její tradiční spoluhráči Heidi Kiviharju a Tes La Rok, ale i řada hostů, z nichž pro mě nejzásadnější bylo sourozenecké duo Yhdentekevää neboli Kajo a Pyhä Lehmä. Přestože v malé Mix Radio Music Hall bylo diváků opravdu poskrovnu a atmosféra byla alespoň ze začátku poněkud rozpačitá, Rauhatäti se nenechala vykolejit a předvedla v rámci možností dynamickou show. Materiál z dlouho očekávané desky Labyrintti zní naživo ještě lépe, a to hlavně díky přidanému druhému hlasu, vokalistce Heidi. Na samostatném večerním koncertě by to asi fungovalo ještě o kousek víc, ale i takhle se Rauhatäti postarala o prvotřídní rozjezd třetího festivalového dne.
Já jsem bohužel musela utéct před koncem (což mě mrzí fakt hodně hodně), abych stihla doběhnout na hlavní scénu, kde zpívala Iisa. Její vystoupení pro mě mělo být jedním z vrcholů celého festivalu, ale kupodivu to zase taková pecka nebyla. Nevím, jestli za to mohlo špatné nazvučení nebo příliš velké pódium, na kterém každý ze tří hudebníků stál v jiném rohu jako osamělý jezdec, ale celé to působilo tak trochu polovičatě. Písničky byly pěkné, Iisa měla stylový modrobílý overal, ale jako celek to nějak nešlapalo. Dokonce jsem chvíli měla pocit, že Iisa zpívá falešně. Co se vokálu týče, holt asi neměla svůj den. Doprovodná vokalistka (a baskytaristka) Sanna Komi ji totiž svým uhrančivým hlasem hravě strčila do kapsy.
Měla jsem pocit, že ani sama interpretka se na hlavním pódiu necítila úplně nejlépe. Ostatně i ona připustila, že vystupuje hlavně v menších klubech a pozdě večer, takže za denního světla to pro publikum asi není ono. No, upřímně řečeno, bylo to fajn, ale do kolen mě tahle podívaná nedostala. Snad příště.
Protože Iisino vystoupení bylo ještě ke všemu extrémně krátké (přišla jsem asi jen o deset minut později, ale už za dvacet minut byl konec), neplánovaně jsem stihla i závěr koncertu hiphopové party Eurocrack. Narváno na nich nebylo a záhy mi bylo jasné proč – jejich repertoár je naživo dost monotónní a individua na pódiu působí tak nějak neosobně (já vím, s kuklou na hlavě je sympatický málokdo), takže celkově nenabízejí posluchačům mimo okruh svých zarytých fanoušků žádný extra zážitek. S jedinou výjimkou – O L E N I I N K U O L E T je působivá skladba, a to i na průměrném koncertě.
Později odpoledne jsem se vrátila k hlavnímu pódiu, kde se chystala velká show – živé provedení desky Nyt kolisee, na níž vybraní finští rappeři předělali k obrazu svému písničky zpěváka J. Karjalainena. Já jsem se plánovala zastavit jen „na čumendu“, ale nakonec jsem se nechala strhnout a zůstala jsem tancovat až do konce. Celý koncert moderoval zpěvák a rapper Paleface, který na pódiu postupně vítal známé i méně známé (nejen) finské rappery a hudebníky. Atmosféra se měnila s každou skladbou, díky čemuž nebyl čas se znuděně vydávat k odchodu. I když něco za moc nestálo, mohli jste se spolehnout, že hned další písnička bude úplně jiná. A lepší. Celou show hodnotím jako jednu z nejpozitivnějších na celém festivalu – lidi tancovali jako o život a i aktéři sršeli vtipem - například Stepa a Are i Solonen a Kosola svými synchronizovanými tanečními kreacemi předvedli, že ne každý rapper se musí brát smrtelně vážně. Jen škoda, že se tahle ojedinělá akce asi už nebude opakovat.
Protože zvečera pro mě nastala delší díra v programu, kdy nikde nebylo k nalezení nic, u čeho bych toužila být, rozhodla jsem se zariskovat a zařadit se mezi fanoušky Janelle Monáe, kteří se už netrpělivě srocovali pod hlavním pódiem. Loni na koncertě Grimes se mi něco podobného trochu vymstilo, ale letos jsem měla štěstí. Přestože hudba, kterou Janelle hraje, opravdu není šálek mého čaje, svou interaktivní show se jí podařilo vtáhnout mě aspoň na hodinku do svého světa. Všechno od stylizované scény přes krátké herecké etudy až po secvičené choreografie bylo teatrální, ale ne přes čáru a rozhodně ne na úkor hudby. Pořád to byl hlavně koncert, na kterém hudba a zpěv hrají prim. A přestože se jedná o žánr, který bych si sama od sebe nepustila, odteď vím, že pokud někdy na line-upu nějakého festivalu natrefím na jméno Janelle Monáe, můžu se s klidným svědomím postavit do prvních řad. Nuda ani zoufalý úprk v tomto případě nehrozí.
I když jsem díky Janelle smysluplně strávila část čekání na samotný vrchol festivalu, neplodné okno stále přetrvávalo. Röyksopp v modrém stanu na mě byli moc „tuc tuc“ (sice méně než Skrillex o pár dní dřív, ale stejně), a tak jsem skončila u Balloon 360° Stage na senegalských bubenících a tanečnicích Jeri-Jeri. Tradiční africkou hudbu nevyhledávám, protože její rytmy mi nikdy nic neříkaly, a nestrhla mě ani tahle kapela. Nakonec jsem se tedy bavila aspoň tím, jak se lidé z publika na jevišti neohrabaně snažili napodobit pohyby afrických tanečnic. Stálo to za to, bulvy valili i Senegalci.
Následní Outkast mě taky nezaujali, a tak jsem se vydala vyčkávat Die Antwoord pod pódium Blue Tentu, kde bylo ovšem už více než hodinu před začátkem pěkně natřískáno. Bylo jasné, že Jihoafričané mají v Helsinkách více než slušnou fanouškovskou základnu - od pubescentů přes mladé slečny s tučným nápisem ZEF na hrudi až po velmi freaky dvojníky Ninji a Yo-landi. Všichni seděli v klidu pod pódiem, dodělávali si make-up a působili velmi mírumilovně. O to víc mě zaskočilo peklo, které se rozpoutalo hned s příchodem DJe. Všichni okolo mě jako by najednou zešíleli. Tohle nebyla radost z hudby, to byla agrese a davová psychóza par excellence. Naprosto netuším, jaké skladby Die Antwoord ten večer odehráli, protože já se minimálně dvě třetiny koncertu snažila hlavně vyváznout ve zdraví. Neztratit občanku, neomdlít a nespadnout na zem, to byly jediné věci, na které jsem byla schopná myslet.
Byly ovšem i světlejší chvilky, kdy dav okolo mě popadal dech. Během těch několika minut jsem si byla schopná užít, že vidím Ninju i Yo-landi naživo a dokonce je i perfektně slyším – zvuk byl totiž nad očekávání kvalitní, žádné ruchy ani přeřvané basy. I repertoár naživo funguje dobře a asi by se na něj i skvěle pařilo – za méně drastických okolností. Takhle jsem bohužel jen čekala, kdy to konečně skončí. Když ten okamžik nastal, z poblázněných hrozičů se najednou zase stali ti beránci, kteří do stanu před dvěma hodinami přišli. Nad tím opravdu zůstává rozum stát. Já jsem po té hudební apokalypse vypadala, jako když jsem právě vylezla ze sauny, v níž jsem strávila hodinu oblečená, s vyrvanými chomáči vlasů a podupanýma nohama (já tušila, že si ty sandály nemám brát…). Rozhodně zajímavá zkušenost, ale příště si dám Die Antwoord radši z uctivé vzdálenosti. I když tím přijdu o Ninjův nahý zadek. Ale co, z první ruky jsem ho už viděla.
S Die Antwoord zároveň skončil i celý letošní ročník Flow Festivalu. Závěr to byl divoký jako blázen a myslím, že nejsem jediná, kdo po něm nabíral dech ještě několik dní. Příští rok se ale všichni klidně sejdeme znovu!
Komentáře
Okomentovat