älä pilaa mun bileitä...

... aneb jak se Värttinä v Praze pokusila ukrást show rádoby Värttinä z Prahy a zkazila tím jedné fanynce celý zážitek.

Letošní koncert Värttinä se kupodivu nekonal v už tradičním Paláci Akropolis, jak by člověk předpokládal, ale v Rock Café. Ze změny prostředí jsem byla trochu nervózní, protože čistě rockový klub se k world music zrovna moc nehodí. Místo konání ale nakonec nebylo tím, co by koncertu ubralo na atmosféře. Tedy nepočítáme-li striktní zákaz fotografování a natáčení, který jsem se po trapném incidentu na koncertě Tanyi Tagaq zbaběle neodvážila porušit. To ale jen na okraj.

Hlavní sál Rock Café je překvapivě malý, což mě rozhodně potěšilo, protože není nic horšího než poloprázdná tělocvična. I pódium bylo nad standardy nízké, což nejen můj krk kvituje s povděkem. Kapela tak byla doslova nadosah ruky, díky čemuž hudba mohla publikum směle zasáhnout přímou palbou. A tak to má být.

Koncert tentokrát nezačal a cappella uprostřed publika jako na minulém turné, jinak se setlist ale příliš nelišil. Dočkali jsme se tak podobného průřezu více než třicetiletou kariérou kapely jako loni. Na úvod Matalii ja mustii a Marilaulu a pak už tradiční Linnunmieli a Lemmennosto. Publikum bylo natěšené, spontánně reagovalo a každou skladbu odměnilo frenetickým potleskem. Bohužel se ale ukázalo, že někteří lidé byli nadšení až moc a možná ne z těch nejlepších důvodů.

Když se při a cappella skladbě Eerama část dívčího osazenstva v prvních řadách rozezpívala spolu s Mari, Susan a Karoliinou, měla jsem radost. Spontánní sborový zpěv publika mám ráda, protože koncertům dodává určitou soudržnost a pocit sdílení. Ten večer ale ze strany samozvané „Värttinä z Prahy“ něco překročilo únosnou mez. Je skvělé zpívat si pro sebe spolu s kapelou, ale snaha za každou cenu exhibovat a překřičet hlavní hvězdy večera si zaslouží jedno velké NE. Po třetí skladbě, kdy jsem spíš než finské divy slyšela české halekačky vedle sebe, jsem získala pocit, že dotyčné asi mají nějaký sbor nebo kapelu, s níž písničky Värttinä nacvičují a na koncert se přišly předvést. Něco jako „stoupneme si doprostřed první řady a budeme řvát tak nahlas, aby nás nikdo neměl šanci přehlédnout, natož přeslechnout.“

Zpívat sice uměly výborně, o to nic, ale na jejich vystoupení jsme nepřišli. Zpěvačky z Värttinä z nich ale byly tak nadšené, že z vlastního koncertu show svých napodobenin nakonec udělaly. A to mě vážně, ale vážně mrzelo. Založte si revival, vystupujte s ním na vlastních koncertech, ale na Värttinä příště už proboha prosím ne!!! A ještě jedna věc – v pasážích, kde nemůžete předvádět vlastní vokální exhibice, prosím mlčte. Nikoho nezajímá, že chcete ještě pivo a jestli je v koktejlu rum.

I přesto byl ale koncert dobrý. Kvůli výše zmíněnému ne výborný, ale stále dobrý. Atmosféra byla více než vřelá a dokonce i jindy nepřístupně působící akordeonista Matti Kallio sršel vtipem a dobrou náladou, čímž si u mě získal víc sympatií. S nadšením jsem přivítala i houslistku Kukku Lehto, která loni k mému zklamání nedorazila. Nevím proč, ale působí na mě ohromně pozitivně a přistihla jsem se, že někdy místo zpěvaček sleduji jen ji, protože je nejen usměvavá a krásná, ale taky výborně hraje. A to já housle opravdu moc nemusím. Samozřejmě došlo i na bubenické sólo Mikka Hassinena, které bylo jako vždycky skvělé. Jen škoda, že ho výše jmenovaná skupinka kecalů zpočátku nerespektovala a místo něj nahlas řešila chlast. 

Zapomenout nesmím ani na dokonalé sólové výstupy všech tří zpěvaček, které nemůže zkazit nikdo. Karoliina z Emoton udělala vysloveně svoji písničku a zasloužila si za to téměř nekonečné ovace, které skromně ukončila gestem, které vyjadřovalo něco jako „ale no tak, nic zvláštního jsem přece neudělala.“ Ale ano, Karo, udělala. Susan zase do setlistu po letech vrátila „cikánskou“ Maahinen neito, která se bez debat stala jedním z vrcholů večera a opětovně dokázala, že je ještě silnější skladbou než v posledních letech na koncertech preferovaná Maaria. Mariina sólová balada Kylä vuotti uutta kuuta, na jejíž živou verzi čekám bez přehánění už deset let, byla bohužel ze setlistu vyškrtnuta a nahrazena ohranější Oi dai. I v ní ale Mariin hlas výborně vynikl.

Na závěr nás čekalo několik starších skladeb v podobě hitovek Katariina, Varrii ompi zaijuvesj a obligátní Seelinnikoi. Tu nám měly zazpívat „ty výborné zpěvačky, které to tak umějí“ (ehm, no), zbytek publika jim ale tentokrát nedal šanci a suverénně je přeřval. Aleluja alespoň za malé vítězství.

Celkově byl koncert příjemný, i když pro mě osobně nesl trochu pachuť zklamání. Prostor byl výborný, atmosféra taky, škoda jen toho protežování zpěvaček z lidu. Příště snad už bez nich a dokonale jako dřív. 

pozn.: Jak už z textu vyplývá, fotky z tohoto koncertu nemám. Použila jsem tedy jen ilustračně obrázky z loňské Akropole.