… aneb naštvat Tanyu Tagaq se nevyplácí.
Tanya začala velmi zlehka a dalo by se říct i nejistě, za chvíli už ale byla sama sebou se vším, co k tomu patří. A dokonce s jednou velkou přidanou hodnotou navíc, protože scény snímku Nanook of the North s hudbou tvořily ideální symbiózu. Je až neuvěřitelné, jak dokonale může hudba odrážet obraz a naopak. Tanya i její doprovodní hudebníci pečlivě reagovali na každou nuanci v ději a mistrovsky ji interpretovali. V nejlepších momentech jako by hudba byla nedělitelnou součástí filmu a film hudby. Těžko tvrdit, jestli Tanya doplňovala Nanooka nebo Nanook Tanyu – jeden bez druhého by v té chvíli asi ani nemohli existovat.
Do Paláce Akropolis toho večera nezavítalo příliš mnoho lidí a zdálo se, že ti, kteří přišli, chtěli vidět hlavně film Nanook of the North, s jehož projekcí byl letošní pražský koncert Tanyi Tagaq spojený. Možná i z toho důvodu se pořadatelé rozhodli, že sál výjimečně zaplní židlemi a promění ho tak v improvizované kino. Zpočátku jsem z tohoto kroku byla poněkud rozpačitá. Jsem si sice vědoma důležitosti filmu, ale co si budeme nalhávat - přišla jsem hlavně za hudbou. Počáteční strach, že Tanyin zpěv a hudební doprovod Jeana Martina a Jesseho Zubota zůstane zbytečně upozaděný, se naštěstí brzy rozplynul.
Tanya začala velmi zlehka a dalo by se říct i nejistě, za chvíli už ale byla sama sebou se vším, co k tomu patří. A dokonce s jednou velkou přidanou hodnotou navíc, protože scény snímku Nanook of the North s hudbou tvořily ideální symbiózu. Je až neuvěřitelné, jak dokonale může hudba odrážet obraz a naopak. Tanya i její doprovodní hudebníci pečlivě reagovali na každou nuanci v ději a mistrovsky ji interpretovali. V nejlepších momentech jako by hudba byla nedělitelnou součástí filmu a film hudby. Těžko tvrdit, jestli Tanya doplňovala Nanooka nebo Nanook Tanyu – jeden bez druhého by v té chvíli asi ani nemohli existovat.
Jak se dalo předpokládat, mezi nejsilnější momenty patřily scény lovu na mrože a tuleně. Ve stínu aféry vyvolané jednou „sealfie“ se ani není čemu divit. To, že fotka čerstvě uloveného tuleně ležícího vedle Tanyiny malé dcerky vyvolá v řadách ochránců (nebo spíš „ochránců“?) zvířat pozdvižení, muselo být všem jasné už od začátku. Nejspíš to byl i záměr – otevřít diskuzi a poukázat na nesmyslnost konceptu „žádné utrpení zvířat“ v podmínkách arktického severu. Ukázalo se ale, že agresivita samozvaných zastánců tuleních práv asi nezná hranic. Výhrůžky odebráním dětí a fotomontáž toho, jak někdo stahuje Tanyinu dcerku z kůže, nebyly výjimkou. Tanya ale nakonec reagovala prohlášením, že tohle všechno ji jen nutí zpívat silněji a tvrději. V Akropoli jsme se mohli přesvědčit, že to nejsou jen planá slova. Nepřátelé, třeste se. Naštvaná Tagaq je horší než lecjaká bohyně pomsty.
Existuje i důkazní materiál, Tanya si ale nepřála, aby videa z vystoupení byla šířena dál. Těm, kteří na koncertě byli, tak zůstává alespoň vzpomínka. Ostatní můžou směle začít bušit hlavou o zeď, že si tak výjimečný zážitek nechali ujít.
Komentáře
Okomentovat