do you have love for humankind?

 

Tři roky uběhly od vydání posledního řadového alba CocoRosie, nazvaného Grey Oceans. Teď sestry Casadyovy přicházejí s novinkou Tales of a Grass Widow, kterou v polovině června přijedou naživo představit i do Prahy.

Nejnovější počin CocoRosie, hudebně i tematicky předznamenaný loňskými singly We Are On Fire a Tearz for Animals, plynule navazuje nejen na tyto dvě skladby, ale i na celou dosavadní tvorbu skupiny. Především milovníci alb The Adventures of Ghosthorse and Stillborn a již zmiňovaného Grey Oceans novou deskou pravděpodobně nebudou zklamáni. Album Tales of a Grass Widow se totiž nese ve velmi podobném duchu jako jeho dva předchůdci. Pro některé posluchače však právě toto může být kamenem úrazu – zejména při prvním poslechu se zdá, že novinka jen opakuje zažité hudební vzorce a nepřináší vůbec nic nového. Věnujete-li ovšem albu několik dalších pozorných poslechů, pravděpodobně změníte názor. Tales of a Grass Widow sice nenabízejí žádnou hudební revoluci, jsou však deskou až po okraj nabitou emocemi a silnými příběhy, které nepřimějí k zamyšlení snad jen naprostého ignoranta.

Síla alba se skutečně skrývá hlavně v textech, jejichž důležitost potvrzuje i to, že hudba vznikla mnohem později než samotné příběhy a jejich „hrdinové“. O čem tedy Příběhy slaměné vdovy jsou? Titulní slaměnou vdovou zde kupodivu není žena, jejíž muž kamsi odcestoval, ale opuštěné dítě, které přišlo o nevinnost. Podle vlastních slov Biancy Casadyové, hlavní autorky textů, je slaměná vdova postavou bez tváře a beze jména, která na sebe bere různé podoby. Jako paralela k příběhu o ztracené nevinnosti je tu navíc prezentován i vztah člověka k přírodě, respektive k celé planetě Zemi. Lidé se podle slov sester Casadyových totiž k zemi chovají stejně jako k ženám a dětem ženského pohlaví – tedy hrozně.

 

Celkově má album z větší části ponurou atmosféru, která jako by předznamenávala příchod něčeho velkého. Vzpomínáte ještě na ty loňské nekonečné diskuse o tom, nastane-li opravdu konec světa? Někteří tvrdili, že místo apokalypsy dojde k jakési duchovní přeměně lidstva. CocoRosie bychom na základě některých textů z Tales of a Grass Widow mohli považovat za zastánkyně tohoto názoru. Už první skladba After the Afterlife, která nás přivítá hořkosladkým refrénem „welcome to the afterlife“, naťukává téma přílišné chamtivosti lidí a nevšímavosti k okolí. Následující píseň Tearz for Animals s hostujícím Antonym Hegartym, zosobňujícím hlas matky přírody, je poměrně explicitní kritikou lidského chování k životnímu prostředí (a k dětem) a zároveň je i varováním před důsledky vlastní sebedestrukce: „hide the feeling you’ll be feeling/ when the day turns forever into night.“ Zároveň je však v textu přítomna i naděje na záchranu nás všech, budeme-li v ni věřit. Obdobné téma se na albu objevuje i v písních End of Time (v níž lyrické já odmítá nejen všechny své lidské přátele, ale i všechny vymoženosti moderní civilizace a odebírá se – pravděpodobně – do života po životě) a Far Away. Druhá jmenovaná skladba se hudebně vymyká zbytku alba svou vzdušnou lehkostí a téměř nadpozemskou atmosférou, ke které přispívají i útržkovitá slova: „maybe/ RIP humans/ tears for animals/ animals, animals and nature / did you ever feel an alien?“

S titulní hrdinkou se setkáváme ve skladbách Child Bride, Harmless Monster, Gravediggress a Roots of my Hair. První jmenovaná píseň je údajně skutečným příběhem vyprávěným z pohledu pětileté dívky, kterou rodiče provdali za dospělého muže. Harmless Monster začíná jako klidná klavírní balada, v průběhu však nabírá na intenzitě, která vyvrcholí velmi chytlavým refrénem a nakonec se přirozeně propojí s následující singlovou skladbou Gravediggress, v níž dívka rozmlouvá se starou hrobnicí a prosí ji, aby vykopala jámu a pohřbila v ní „všechnu její lásku“. Tato skladba je překvapivě jednou z mála, v níž pěvecký prim nehraje Bianca, ale Sierra. Nutno říci, že part staré hrobařky jí sedí jako ulitý (a v tomto tvrzení není třeba hledat žádný negativní podtext). Roots of my Hair je suverénně nejoptimističtější položkou na jinak neveselém tracklistu. Vděčit za to můžeme hlavně líbivé melodii, ale i „exotickým“ názvukům v hudebním doprovodu, které tak trochu připomínají loňskou spolupráci CocoRosie s indickou skupinou Rajasthan Roots.

Jak už bylo řečeno, z pěveckého hlediska na Tales of the Grass Widow tentokrát hraje výraznější roli spíše Bianca. Sierra si to vynahrazuje alespoň v předposlední, mrazivé, ale přesto extrémně chytlavé písni Villain, která patří k jednomu z vrcholů desky. Album uzavírá neméně zpěvná skladba Poison, která vypráví o nemilosrdné diktátorce, která seká hlavy žirafám, spí na polštářích ze zebří kůže a z jejíchž slin vyskakují panteři. Zaručuji vám, že refrén „poison, her tears are poison“ vám bude v uších znít ještě dlouho. A budete si přát, abyste si ho 19. června mohli zazpívat spolu s CocoRosie a všemi fanoušky, kteří dorazí na jejich koncert do Archy.