…siks kerta tätäkin on tarpeeksi
Jména Paperi T a Khid k sobě neodmyslitelně patří už léta, ačkoliv společnou desku mají tihle dva na kontě jen jednu, a to EP Ex ovis pullus non natis serò fit ullus z roku 2013. Pokud se alespoň trošku zajímáte o finskou alternativní rapovou scénu, určitě víte, jak moc kultovní tahle sbírka šesti inťošských a zcela nemainstreamových skladeb je. Je to jedna z těch desek, ke které se můžete pořád vracet, a pořád vám bude připadat stejně skvělá. Pro mě osobně je to jedno z nejlepších rapových (i nerapových) alb vůbec, a pokud bych si musela vybrat hudbu, kterou si s sebou vezmu na pomyslný opuštěný ostrov, tohle EP by rozhodně jelo se mnou.
Na pokračovatele Ex ovis pullus se tedy logicky čekalo s napětím. A čekalo se tak dlouho, až už to pravděpodobně tak nějak vzdali i sami tvůrci a přestože se Paperi T a Khid umělecky potkávali neustále, s novým společným materiálem už to vypadalo bledě. Singl Kolari (Bouračka) tím pádem přišel na začátku letošního roku jako blesk z čistého nebe. Když pak oznámili vydání celého EP, které dostalo název HBD RIP, byl to dárek, v který jsme snad už ani nedoufali. Ale nakonec nám ho stejně někdo hodil do klína.
S vytouženými věcmi je ovšem potíž v tom, že ve skutečnosti většinou nejsou tak úžasné, jak jsme si je vysnili. Nebo jsou sice na první pohled fajn, ale strašně rychle se omrzí. Paperi T a Khid to samozřejmě vědí, ale rozhodli se s tím pracovat po svém. Určitě ne náhodou hned první verš Paperiho T, který na albu slyšíme, zní „harva jatko-osa parempi“ (málokteré pokračování je lepší). Oběma tvůrcům totiž bylo evidentně jasné, že fanoušci od novinky čekají něco na 99 % stejného, jako bylo Ex ovis pullus. Což ale zákonitě nedostanou, protože to ani nejde.
Přesto HBD RIP svého předchůdce připomíná na každém kroku. V textech i struktuře snad každé skladby najdete nějaký odkaz, který vás spolehlivě vrátí do dob prvního EP. Někdy je to příjemná vzpomínka, jindy věčné vracení se ke starým skladbám působí až rušivě a neoriginálně, ale asi to je něco, co tu muselo být. Tvořit ve stínu díla, které jeho obdivovatelé znají pomalu nazpaměť, totiž musí být sakra těžké.
A jaké skladby na HBD RIP jsou? Temné - samozřejmě. Nehitové – jak jinak. Plné odkazů, které si prostě musíte vygooglit, protože jinak textům nerozumíte ani z poloviny. Khid je tu vážně za Khida a humorně gangsterský DJ Kridlokk tentokrát zůstal doma, což je něco, na co jsem čekala už od dob jeho zatím posledního khidovského alba Ohi (Pryč). A Paperi T je zase ten starý (pseudo)intelektuál, který zleva i zprava hází obskurní odkazy na věci a lidi, o kterých většina z nás prostých smrtelníků pravděpodobně nikdy neslyšela. Aneb Papru přesně tak, jak ho milujeme.
A co víc – kouzlo, které zatím fungovalo snad v každé společné skladbě z pera těchhle dvou, ještě nezesláblo. Je to trošku zvláštní, protože Paperi T a Khid na mě nikdy nepůsobili jako duo – vždycky si odprezentují každý svou půlku, nijak zvlášť se nemíchají do veršů toho druhého, a přesto si spojení těchhle dvou individualit pokaždé sedne jak prdel na hrnec.
Ze skladeb, které se záměrně vyhýbají střednímu proudu obloukem, je těžké vybrat ty nejlepší. Výrazněji vyčnívá snad jen závěrečná Putoaminen (Padání) s hostující Ringou Manner, která s Paperim T začíná být podobně úzce spjatá jako Khid. Ale proč ne, jejich tvorba se k sobě hodí a vzájemné hostovačky alespoň přinášejí trochu zpestření, i když už asi nikoho nepřekvapí. Ve zmíněné písničce je ozvláštňujícím prvkem zpívaný refrén, který na HBD RIP jinak nenajdete. „Mä pidän räpit kertsivapaan/ kun listapellet jättää räpit kertsin varaan,“ však to znáte.
Ačkoliv zbytek skladeb jede v podstatě v jedné lajně, každá z nich nabídne něco, co se vám vryje pod kůži – ať už to je prapodivný sample v Hys (Pst), kaurismäkiovský byt, mumínkův tatínek nebo třeba snědené tiramisu v textech. Mluvíme tu sice jen o 27 minutovém EP, ale materiálu k analýze na něm najdete tolik, že vám ani několik probdělých nocí nebude stačit.
Asi vám už je nad slunce jasné, že HBD RIP je pro mě jedním z hudebních vrcholů tohoto roku. Ale nemyslete si – ani pro mě nebyla cesta k němu úplně lehká. EP, na kterém abyste optimismus pohledali, vyšlo jen pár dní po vyhlášení nouzového stavu, což už samo o sobě člověku na náladě nepřidalo. Do toho jsem porodila, a asi vám nemusím vysvětlovat, že šestinedělí opravdu není ta správná doba na poslech podobně pochmurné hudby plné odkazů na všechno, jen ne duhy a jednorožce. Kvalitu téhle desky jsem tím pádem naplno ocenila až před nedávnem, od té doby mi ale doma hraje neustále. A ano, ze svého potomka hodlám vychovat plnohodnotného člena nové generace fanoušků, na to můžete vsadit boty.
Komentáře
Okomentovat