…aneb Flow Festival 2018, den třetí
Třetí den Flow pro mě začal už brzy odpoledne trochu nečekanou honičkou způsobenou návalem lidí u vstupní brány, kvůli němuž jsem málem propásla dlouho očekávaný koncert Ruusut. Po nějakých deseti minutách strávených na konci dlouhé fronty se naštěstí otevřely i další branky, a tak jsem mohla zahodit zbytečný stres a vyrazit směr Red Aréna. Přesně ve chvíli, kdy jsem vkročila do stanu, se ovšem spustil takový déšť a hromobití, že by se ve mně krve nedořezal. Při představě, že nás z bezpečnostních důvodů zase vyhodí ven a budeme kdovíjak dlouho trčet v lijáku stejně jako loni, se mi udělalo trochu nevolno. Štěstí ten den ale stálo při mně a žádná evakuace se díky bohu nekonala. Jak někdo trefně poznamenal, nakonec na té přeháňce vydělali právě Ruusut, kterým se do stanu podařilo nalákat pěkných pár tisícovek lidí ještě předtím, než vůbec začali hrát.
Ruusut
Nebudu to dál natahovat, koncert se vydařil ještě lépe, než jsem čekala, a určitě to nebylo jen početným publikem. Ruusut totiž nabízejí pop, který vás okamžitě vtáhne do dění, bez ohledu na to, že písničky slyšíte třeba úplně poprvé a spousta věcí vám zatím tak úplně nedává smysl. Třeba taková Toyota Celica, Bubo bubo nebo epický závěr Suden suu se vám zadřou pod kůži hned na první poslech, ale zároveň vám nehrozí, že z nich budete otrávení hned po tom druhém. Koncert se samozřejmě neobešel bez hostovaček – Paperi T v černém pršiplášti byl jasný už od začátku, ale překvapili mě Töölön Ketterä, kteří se zjevili v hitu Glitchit a závěr show proměnili v rozskákanou párty.
Celá rozpaprčená ze skvělého koncertu Ruusut jsem se šla zklidnit něčím k jídlu. Skončila jsem u dnes už klasického Hello Flow burgeru, který na menu vídám už několikátý rok. Byl to grilovaný sýr s ananasem v nějaké placce, nebyl špatný, ale dvakrát bych ho asi nemusela. Navíc se mi podařilo zkydat nějakou majonézou, takže část koncertu Stig Dogga jsem strávila za stanem čištěním fleků. O nic zvláštního jsem ale nepřišla, protože celý Stig Dogg je taková zvláštní figura, které doteď moc nerozumím. Ale byl tam Pyhimys, byla tam Vesta, takže ve výsledku výborná kulisa k přestávce na oběd.
Stig Dogg
Následoval přesun zpátky do Red Arény, kde byla na pořadu dne Jorja Smith. Soul a r’n’b nejsou moje žánry, ale hudba Jorji Smith naštěstí nabízí i spoustu dalších vlivů, díky nimž jsem se měla i já čeho chytnout. V kontextu celého festivalu to byl jeden z těch koncertů, které v celkovém součtu tak nějak zapadnou, ale je to škoda. Samostatně by to totiž mohla být skvělá show pro ty, kteří si rádi v uvolněném tempu zavlní boky. Jen mě pořád štve, že mladí Finové zjevně neznají No Scrubs. Zkoušela to na ně Alma, zkoušela to i Jorja Smith, ale jediný, koho tahle vzpomínka na ranou pubertu nadchne, jsem vždycky široko daleko jenom já.
Jorja Smith
Jorju Smith jsem ovšem „musela“ opustit v půlce, protože na hlavním pódiu začínal rapper Pyhimys. Jeho zatím poslední deska Tapa poika mě z celé jeho sólové kariéry zaujala asi nejvíc, takže jsem její živé provedení nechtěla zmeškat. Pyhimys v praštěném svetru a s menším sborem v zádech nabídnul mé oblíbené písničky Mobutu Sese Seko a Tapa poika, při nichž se aktivně zapojilo i publikum, hlavní část show nicméně tvořily starší skladby, které mě nijak za srdce neberou. Výjimku tvořila Aina kuin aira s hostující Yonou a taky chytlavá Celeste, na kterou jsem před tímhle koncertem už jaksi stihla zapomenout. Jinak to bylo fajn, ale pro mě byl setlist poskládaný tak trochu nešťastně. A to, že v Kynnet, kynnet chyběla živá Vesta, už byl jenom pomyslný poslední hřebíček do rakvičky. Se šlehačkou.
Pyhimys
Po vystoupení Pyhimyse následoval sprint areálem k Resident Advisor Front Yard, kde už dávno hrála korejsko-americká dýdžejka a zpěvačka/rapperka Yaeji. Na miniaturním „dvorku“ se lidi pokoušející se o tanec tísnili jak sardinky, přičemž se tak v minutových intervalech někdo neustále snažil narvat dovnitř nebo dostat ven. Do toho hudba už vůbec ne podle mého vkusu, ale já jsem tentokrát bezostyšně přišla na hity a na ty jsem si taky hodlala počkat. Za ty strkance a tlačenice mi to ale stálo, protože hromadné skákání na Raingurl a The Drink I’m Sipping On bylo nezapomenutelné. Nedělám to často, ale když už, tak už, a tentokrát jsem si to užila se vším všudy. A navíc je Yaeji prostě cool, i kdyby hrála na vozembouch.
Yaeji
Ještě rozskákaná z dvorku jsem překlopýtala zpátky k hlavnímu pódiu, protože program jel dál a na nějaké pauzy už nebyl čas až do večera. Na Lykke Li jsem se těšila spíš opatrně a vlažný začátek dobře ilustroval proč, ale nakonec to bylo asi tak desetkrát lepší, než jsem doufala. Na poslední album So Sad So Sexy jsem žádné nadšené recenze nečetla, ale mně se prostě líbí. A naživo funguje taky skvěle. Třeba taková Two Nights, kde rappera Aminé nahrazuje doprovodná vokalistka, titulní So Sad So Sexy nebo Sex Money Feelings Die, při které se společnému vyřvávání refrénu odolává jen těžko. Bylo to tak opojné a sexy, až mě to zaskočilo, ale některé momenty z tohohle koncertu si s sebou nesu doteď a to se moc často nestává.
Lykke Li
Závěrečná I Follow Rivers mi posloužila jako stylová kulisa k úprku do Red Arény, kde na mě už čekala freak show Fever Ray. Její pražský koncert jsem si nechala ujít s tím, že si to na Flow vynahradím, tak jsem se patřičně těšila, ale zároveň jsem měla reálný strach, že to bude až moc divné. A ano, hodně divné to bylo, ale díky silným skladbám a hlavně jedinečnému hlasu Karin Dreijer všechno tak nějak drželo pohromadě a nepříjemné pocity nedostaly prostor. Velká část přítomných mi přišla duchem trochu mimo, jako by se ani moc nechtěli zapojit do toho, co se na pódiu děje, a tak když došlo na očekávané „this country makes it hard to fuck“, zařvala jsem to z předních řad sama jako jediný neukojený zoufalec. Bála jsem se trapnosti někoho jiného a nakonec jsem byla trapná tak akorát já, ale i to k životu patří. Ať tak nebo tak, tvorba Fever Ray včetně živých show rozhodně není pro každého, ale jestli vás nějakým způsobem oslovuje, není třeba se ničeho bát. Stačí udělat jeden vstřícný krok a hudba udělá deset dalších.
Fever Ray
Vrcholem posledního festivalového dne a dost možná i celého letošního ročníku mělo být vystoupení Kendricka Lamara na hlavní stagi. Takhle hypované koncerty jsem se za ta léta už naučila brát s rezervou, ale tentokrát se předpovědi naštěstí nemýlily. Samozřejmě vím, že význam tvorby tohohle držitele Pulitzerovy ceny je úplně někde jinde než u „koukejte dát všichni ruce nahoru, budeme se klátit do rytmu“. Ten večer ale na nějaké literární ani společenskokritické analýzy rozhodně nebyl prostor. Dav byl obrovský a atmosféra přímo vybízela k tomu, aby se tancovalo přesně tak, jak tancujete, když vás nikdo nevidí. Protože právě v tom největším davu si vás nevšímá vůbec nikdo. A v tu chvíli to byl ten nejlepší pocit ze všech. Samozřejmě došlo na obligátní „ruce nahoru“ i „svítící telefony do vzduchu“ a mně výjimečně nebylo zatěžko jako ovce udělat všechno, co miniaturní umělec tam odněkud z dálky přikázal. Myslím, že to o charismatu Kendricka Lamara a o síle okamžiku, kterou svou tvorbou dokáže vytvořit, říká všechno.
St. Vincent
Na úplný závěr zbývala už jen St. Vincent v Red Aréně, na kterou jsem se šla podívat spíš ze zvědavosti než z fanouškovství, ale i tohle vystoupení předčilo má očekávání. Bylo to barevné, hlučné a zábavné. Skvělá a navěky trefná Los Ageless přišla hned ze začátku, melancholická New York (na chvíli překřtěná na Helsinki) v a cappella verzi naopak celý koncert uzavřela.
Třetí den Flow byl jeden dlouhý maraton, na jehož konci nezbývalo než uznat, že ročník 2018 byl zase o něco lepší, než jsem si mohla přát. Zpátky do hostelu jsem se vydala přecpaná hudebními zážitky až k prasknutí, ale stejně pořád hladová po dalších. Dobrá i špatná zpráva je, že další ročník už číhá za humny. Sedm měsíců totiž uteče dřív, než si to stačíme uvědomit, to mi věřte.
Komentáře
Okomentovat