…přesto pokaždé jinak
Asi tak nějak by se dala charakterizovat živá vystoupení sesterské dvojice CocoRosie. V pražské Arše vystoupily už nesčetněkrát, a tak by si leckdo mohl myslet, že tentokrát tolik lidí nepřilákají. CocoRosie však opět dokázaly, že jejich fanoušci jsou až překvapivě věrní a na své oblíbenkyně si najdou čas vždycky. Důkazem budiž úplně vyprodané divadlo.
Na svém nejnovějším albu Heartache City, které do Prahy přijely představit, se sestry Casadyovy vrátily k minimalismu a to se odrazilo i na konceptu celého večera. Žádný velký tyjátr okolo, lidi si přišli poslechnout hudbu a tu také bez zbytečného otálení dostali. Do Archy jsem nemohla přijít s velkým předstihem, ale měla jsem štěstí a dorazila právě ve chvíli, kdy pouštěli do sálu. Díky tomu jsem ukořistila výborné místo v první řadě, se kterým jsem upřímně ani nepočítala. Místo toho jsem očekávala spíš úmorné čekání stísněná uprostřed davu, ale ani to se nekonalo. Hned, jak se sál zaplnil, na pódium přišel předskakující umělec v podobě divomuže v obleku známého jako Sorne.
A cappella úvod zpívaný falzetem mě popravdě řečeno dost vyděsil. Sorne při něm vypadal jako podomní prodejce biblí, který bude celý večer zpívat nějaké hymny, ale naštěstí to byl z mé strany jen špatný první dojem. Hned v další skladbě totiž ukázal, že jeho rozsah je opravdu mnohem (a tím myslím MNOHEM) širší. Ačkoliv jsem vysokým polohám jeho hlasu za celé vystoupení nepřišla na chuť, musím uznat, že v těch hlubších byl opravdu působivý a chvílemi i vysloveně sexy. A když k tomu přidal ještě All is full of love od Björk, bylo jasné, že moje sympatie si i přes prvotní šok získal. Jen mě trochu mrzelo, že si na závěr nesvlékl ten oblek. Během extatického zpěvu si totiž každou chvíli povoloval kravatu a sahal si do rozkroku, a tak jsem už tak nějak čekala, že ze sebe v epickém závěru to oblečení prostě strhá. No nic, třeba příště.
Ani poté, co Sorne dohrál, jsme nemuseli nijak zvlášť čekat. Během půl hodinky bylo všechno nachystané pro hlavní hvězdy večera, a tak CocoRosie mohly začít bez zbytečných zdržovaček. Hned na úvod mě (v dobrém) překvapilo, jak vážně to s tím minimalismem myslí. Žádné projekce, žádné excentrické opičárny na pódiu, prostě jen Sierra, Bianca, Tez a Tak. I kostýmy zůstaly velmi úsporné a dalo by se říct až nenápadné. Pryč jsou začerněné zuby, pomalované tváře a divné hučky na hlavách. Sieře i Biance to na jevišti prostě slušelo a přestože mi jejich dřívější extravagance nikdy nevadila, estetickou změnu jsem přijala s radostí.
Hlavní byla ale samozřejmě hudba. I v ní převládala tendence k minimalismu, ale zároveň snaha nezůstávat stále na místě. Celý koncert otevřely novinky z alba Heartache City – kromě stejnojmenné skladby také Tim and Tina a Un beso, které byly naživo ještě energičtější než na desce. Pokračovalo se několika staršími písničkami, které pak zase vystřídaly novinky v podobě Forget Me Not, Lost Girls a Big and Black. Hlavně v poslední jmenované se ukázalo, že CocoRosie se rozhodně nebojí zkoušet nové věci. Sierra se totiž chopila kytary a najednou jsme byli skoro jako na nějakém folkařském sjezdu. A ačkoliv byla skladba zpočátku spíš unylá, díky dynamickému závěru se stala jedním z vrcholů večera. K těm patřila mimochodem i profláklá, ale nikterak ohraná God Has A Voice, She Speaks Through Me, v níž se ke kapele přidal maskovaný Sorne. Nevím, čím to bylo, ale verze, která zazněla ten večer, byla neuvěřitelně magická a doslova mi z ní spadla čelist.
Když kapela jede turné k propagaci nové desky, nikoho nepřekvapí, že bude hrát hlavně písničky z ní. Zajímavější je hádat, jaké skladby vybere ze staršího repertoáru. CocoRosie v tomhle ohledu moc neexperimentují a nabízejí hlavně to, co se za ty roky osvědčilo nejvíc. Ani na květnovém vystoupení tak nechyběl jejich nejslavnější hit Werewolf a cover Turn Me On (bez kterého bych se ale už obešla) a také „nové klasiky“ například v podobě R.I.P. Burnface a We Are On Fire. I ty ale dostávají stále novou a novou tvář, a tak si ani po letech nemůžete být jistí, jakou verzi zrovna uslyšíte. A to je na CocoRosie asi to nejzajímavější. Svoje posluchače nikdy nechtějí ochudit o to, co mají rádi, ale přesto je neustále překvapují něčím novým. A možná proto se můžou stále vracet na to samé místo a vždycky tam najdou publikum, které se jich už nemůže dočkat.
Komentáře
Okomentovat