…a jako vždycky začala na pražských ostrovech
Protože nejsem pivař ani posluchač populárních českých kapel, období letních festivalů pro mě nezačalo žádným Votvírákem, ale už tradiční červnovou hudební událostí United Islands of Prague. Loňská programová nabídka z mého hlediska nebyla nic moc, ale letos se pořadatelé polepšili, a tak jsem se rozhodla strávit celé sobotní odpoledne na Kampě, kde vystupovaly skoro všechny kapely, které jsem si chtěla poslechnout.
Nacpaná k prasknutí čokoládovo-mátovým cupcakem a pavlovou s čerstvým ovocem z Apetit pikniku jsem do areálu dorazila právě ve chvíli, kdy začínala hrát portugalská skupina Marafona. Musím přiznat, že jižní rytmy mě neberou a nebylo tomu jinak ani v případě tohohle uskupení. Jejich koncert jsem tedy vyměnila za procházku parkem a následný přesun k většímu pódiu, kde vystupovala chorvatská písničkářka Lovely Quinces. Předtím jsem si poslechla jen dvě její písničky na YouTube a odvařená jsem z nich nebyla, ale naživo mě zpěvačka mile překvapila. Na pódiu se se svojí polepenou kytarou spíš ztrácela, ale nedostatky ve vizuální prezentaci vynahrazoval její charismatický a silný hlas. Nevyhnula se sice typickému „nešvaru“ interpretů vystupujících jenom s kytarou, jejichž skladby se po chvíli chtě nechtě začnou slévat v jednu, ale zajímavé momenty v jejím setu určitě byly. Hlavně na dramatický závěr, kdy Lovely Quinces svým chraplákem za silného krupobití křičela cosi o někom, kdo je hrozný motherfucker, se nedá jen tak zapomenout.
Když se počasí uklidnilo, na menším pódiu věnovaném world music mohl začít koncert estonského objevu Trad.Attack!, kvůli kterému jsem na celou akci vůbec přišla. Přestože jsem kapelu znala ze všech vystupujících nejlépe, ani v jejím případě jsem tak úplně nevěděla, co mě na živém koncertě čeká. Trochu jsem se obávala minima zpěvu a spousty instrumentální nudy, ale Trad.Attack! mě hned na začátku vyvedli z omylu. Nuda je totiž v případě téhle party opravdu to poslední, čeho byste se měli bát. Nejen, že samotná hudba vás nenechá v klidu, ale i členové kapely jsou neskutečně vtipní a prostor mezi skladbami vyplňují všelijakými historkami o všem možném. Jediné, co může být trochu zarážející, je hojné pouštění nahraného zpěvu do živé hudby. Na jednu stranu chápu, že je to jediný způsob, jak přenést autentické hlasy lidových zpěvaček na pódium, ale na druhou stranu by člověk raději slyšel interprety, kteří stojí před ním. To je ale opravdu to jediné, co mi trochu vadilo. Pokud máte rádi ugrofinský folklor podaný moderním a zábavným způsobem, určitě si Trad.Attack! poslechněte. Doufám, že po jejich úspěchu na United Islands se někdy dočkáme i samostatného koncertu pro více než dvacet lidí.
Po estonském folku následovala Monika Načeva na velkém pódiu, a přestože ji mám docela ráda, po předchozím skvělém koncertu se jejímu baladicky laděnému vystoupení nemohlo podařit mě strhnout. To se ostatně nepodařilo ani duu Maii and Zeid, které tvoří Maii Waleed a Zeid Hamdan. Po úvodní působivé skladbě Moga se do toho Zeid obul se svými mašinkami a rozjel, s odpuštěním, takovou dost průměrnou tucku. Maii v té změti zvuků kolikrát nebylo pořádně slyšet a i když to celkově nebylo špatné, žádný úžasný zážitek se taky nekonal. Ani lidi nijak zvlášť netancovali, ačkoliv je k tomu Zeid několikrát úporně vybízel. A když už se jakž takž nějakou atmosféru podařilo vytvořit, Zeid ji totálně zabil svým proslovem o tom, jak nás lidé z Blízkého východu milují a za chvíli tu všichni budou. Nevím, jestli to měl být vtip, nebo společenská kritika, každopádně se to nesetkalo s příliš pozitivní reakcí publika, které nakonec nechtělo ani přídavek. No, některé věci si prostě není možné vynutit.
Na závěr vystoupila ještě rakouská formace Leyya, ale ta už mě taky nezaujala dostatečně na to, abych vydržela až do konce jejího setu. Z prvních tří písniček na mě jejich tvorba působila jako průměrná a nijak zvlášť originální elektronika, která není nic proti ničemu, ale nenabízí ani nic moc extra.
Celkově se ale sobotní program vydařil, a to i přes chvílemi šílené počasí. Je skvělé, že tu existuje festival, který představuje hlavně méně známé interprety z málo profláklých zemí, a to navíc zadarmo. Za koncert úplně neznámé kapely by totiž platil málokdo, ale když se nic platit nemusí, proč si nejít poslechnout něco nového, no ne?
Komentáře
Okomentovat