dobrodružství na divokém východě

aneb jak Tegan and Sara uprostřed svého „východoevropského“ turné zjistily, že východ je možná dál, než si myslely

První vystoupení Tegan and Sara bylo netrpělivě očekávanou událostí, čemuž odpovídala i návštěvnost – dlouhá fronta se před Roxy vytvořila už dlouho před začátkem koncertu. Obsadit místo v první řadě se kvůli tomu (a taky kvůli VIP vstupenkám, ehm) stalo nesplnitelným úkolem, při troše štěstí se ale místo s poměrně dobrým výhledem dalo najít, i když udržet si ho stálo určité úsilí (ten mimoňský fotograf jistě ví, že).

Během hodiny čekání na začátek programu se sál naplnil téměř k prasknutí a napětí ve vzduchu by se dalo krájet. Úderem osmé na pódium nastoupila předskakující zpěvačka a kytaristka Soak, jíž si netrpělivé publikum příliš nevšímalo a dál se hlasitě bavilo. Asi po třetí písni většina lidí utichla, a tak se mohlo zdát, že si interpretka konečně získala jejich pozornost. Skutečným důvodem však bylo spíš to, že všichni usnuli. To, co Soak na pódiu předváděla, totiž k ničemu jinému nevybízelo. Nechápejte mě špatně – pěvecký a hráčský talent téhle sedmnáctileté hudebnici nechybí, napsat si dobré písničky ale zatím neumí. Kvůli tomu momentálně spíš než slibnou vycházející hvězdu připomíná zpívající uspávačku hadů. No, třeba si ještě najde nějaké schopné spolupracovníky a všechno se obrátí k lepšímu.

Na nepovedenou předkapelu naštěstí brzy daly zapomenout hlavní hvězdy večera. Tegan and Sara s početnou doprovodnou kapelou (z níž na sebe pozornost upoutal hlavně bubeník Adam) začaly energicky a bez okolků sypat jednu pecku za druhou. Hned zpočátku je nutné podotknout, že obavy z materiálu z alba Heartthrob se ukázaly jako zbytečné – skladby naživo fungují tisíckrát lépe než na desce, a tak během vystoupení nenastal ani jeden trapný moment. Nové skladby se přirozeně střídaly s těmi staršími, a tak zazněly i všechny velké hity včetně Back In Your Head, Walking With A Ghost, The Con, Where Does The Good Go a Nineteen. Jen škoda, že publikum buď neznalo texty, nebo nechtělo zpívat refrény spolu s kapelou. K takovému koncertu zpěv publika prostě patří a bez něj celkovému výsledku přeci jen něco chybí. Naštěstí je to ale jen detail. 

Vedle hitů došlo i na překvapivé perly jako Like O, Like H, skladbu, kterou jsem si vždycky přála slyšet živě, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že se mi tohle přání opravdu splní, ještě ke všemu na úplně prvním koncertě, kterého jsem byla svědkem. Malé zázraky se naštěstí občas dějí. Absolutním vrcholem večera se však překvapivě nestala tato skladba, ale píseň How Come You Don’t Want Me z poslední desky. Přestože celému koncertu vokálně dominovala hlavně Tegan, právě v této skladbě se ukázalo, která ze sester je přesvědčivější vokalistkou. Tegan je sice hlučnější a průbojnější, když se však pozornost upře k Saře, vše ostatní bledne. Neuvěřitelná naléhavost jednoduchého textu v tu chvíli rezonovala v duši nejednoho posluchače, jak potvrdil následný frenetický potlesk a davové skandování Sařina jména. 

Nedílnou součástí koncertů Tegan and Sara jsou samozřejmě také vtipné historky. Dočkali jsme se jich i v Praze, i když ta nejzábavnější část vznikla paradoxně nedopatřením nebo chcete-li přímo faux pas. Když se Sara už poněkolikáté rozplývala nad tím, jak je úžasné poprvé vystupovat ve východní Evropě, publikum ji odměnilo nesouhlasným mručením. Sestry však svou chybu dokázaly obrátit v žert tak úspěšně, že se na tenhle moment dlouho nebude dát zapomenout. Přesvědčte se sami:

Pražský debut Tegan and Sara byl rozhodně nadmíru příjemným večerem. I když by se pár vad na kráse našlo (několik zbytečných skladeb typu I Was A Fool nebo Closer by šlo nahradit lepšími, tří skladbový přídavek rozhodně není „extrémně dlouhý“, málo spolupracující publikum), ale jedná se opravdu jen o miniaturní nedostatky. Tegan na závěr koncertu slíbila, že se do Prahy rozhodně vrátí. Nezbývá tedy než doufat, že se nejednalo o planý slib.