2020. Takové pěkné číslo, nabízející čistý štít a nové začátky. Asi jen málokdo z nás tušil, jak moc negativní tenhle restart bude. (A kdo tvrdí, že všechno věděl už předem, tak kecá a hraje si na chytrého. Ale to sem nepatří.) Tradiční ohlédnutí za tím nejlepším z uplynulého roku by se kvůli tomu mohlo jednoduše změnit na výčet všeho, co mě znechutilo – od manipulativních politiků, kteří by nás „ve jménu zdraví“ nejradši vrátili do totalitního režimu, přes rádoby buřiče, kteří se tváří, že s kusem látky přes nos ty dvě stanice autobusem asi nepřežijí, až k hysterickým spoluobčanům, kteří zřejmě nabyli dojmu, že veškeré viry a bakterie vznikly až letos.
Ale nebojte se, to by bylo moc jednoduché. I v roce 2020 se staly dobré věci, tak jako kdykoliv jindy. Například se narodil nespočet dětí, včetně toho mého, které se se starým světem, jak ho známe my, setkají už jen prostřednictvím záznamů a vyprávění. A jestli se někdy dostanou třeba k tomuhle článku, chci, aby tu našly nějakou inspiraci. Místo kritiky se tedy podíváme na to, co stálo za pozornost. Možná toho bude víc, než bych sama čekala.
Nejlepší alba
Na tuhle desku jsem se tak těšila, že kdyby se nepovedla, musela bych si snad otevřít flašku a ze žalu ji vypít na ex. Přiznám se, že po prvních pár posleších jsem z ní nijak na větvi nebyla, ale když jsem ji nechala trochu odležet, ukázal se celý její potenciál. Paperi T a Khid se nehoní za prvními příčkami hitparád (existují ještě vůbec?) a dělají si to, na co mají zrovna chuť. Anebo možná naopak divoce kalkulují a hrají si s námi jako s šachovými figurkami. Ať tak nebo tak, já jim sním i s navijákem všechno, co mi naservírují. Ve spojení těchhle dvou umělců pro mě totiž vždycky byla nějaká magie a doufám, že jen tak nevyprchá. Jen škoda, že dlouhohrající materiál vydávají maximálně jednou za dekádu. Alespoň jedno další EP by se ale ještě před rokem 2030 zvládnout dalo, ne?
Ruusut - Kevätuhri
Tohle je další typické druhé album. První singl fajn, druhý skvělý, tak se těšíte, jenže zbytek desky je takový – průměrný? Nic moc? Jednička byla lepší? Pak se ale na všechna očekávání vykašlete a zjistíte, že to vlastně vůbec špatné není. Ruusut přišli s další kolekcí skvělých elektropopových písniček, které musí potěšit snad každého posluchače, pro nějž jsou typické rádiové hity moc jednoduché, zároveň však nechce přijít o popové melodie a snadno zapamatovatelné refrény. Na albu Kevätuhri jich najdete nespočet, tentokrát občas i v překvapivě experimentálním kabátě. Zkrátka, Ruusut si to nejlepší ze sebe zachovali, zároveň ale nestojí na místě, a to je jen dobře.
Mon-Sala - DNF
Mon-Sala začínala jako „přicmrndávačka“ (a tím nemyslím nic hanlivého, jen nemám tušení, jak se té roli říká – hypewoman, možná?) na koncertech rapperky Adikie. Už loni na posledním koncertu D.R.E.A.M.G.I.R.L.S v rámci festivalu Helsingin juhlaviikot ale ukázala, že u pozice doprovodné vokalistky zůstat nehodlá. Díky bohu za to, protože už při prvním poslechu naživo mi z jejích sólových skladeb spadla brada. Nejedná se sice o hudbu, která by zbořila festivalový stan, ale možná o to působivější tvorba Mon-Saly je. Typicky finsky pochmurná, dost sexy (a to jen tak mimochodem, žádné laciné natřásání zadkem nečekejte), promyšlené rýmy plynou bez jediného zadrhnutí, jedna skladba se přirozeně přelévá v druhou a kratičké EP je najednou konce. A vy se přistihnete, že si ho pouštíte znovu. A znovu. Mon-Sala není jméno, které na vás bude z médií vyskakovat často, a tak pokud narazíte na tenhle článek, berte ho jako znamení, že tuhle holku si nemáte nechat uniknout. Momentálně je to totiž jedna z nejpůsobivějších rapperek, které znám.
Fiona Apple – Fetch the Bolt Cutters
Fiona Apple je legenda a jeden ze zásadních idolů mých teenagerských let. Už dávno jsem si ale všimla jednoho neblahého jevu. Všichni ti, kteří „za mlada“ vydávali nadčasovou hudbu, která mě prováděla zásadními obdobími života, prostě dřív nebo později dosáhnou kreativního vrcholu a pak už jedou tak nějak na setrvačník. Poslouchat se to sice dá, ale je to nuda a nová alba pozenitové éry mě už nikdy tak citově nezasáhnou. Třeba taková Tori Amos, moje pubertální modla, pro mě „skončila“ v roce 2005 albem The Beekeeper a další desky jsem už slyšela jen párkrát nebo vůbec, protože mě až bolí, jak moc se mi její současná tvorba nelíbí.
U Fiony Apple pro mě byla uměleckým stropem deska Extraordinary Machine, kterou jsem ve své době sjížděla donekonečna. O mnoho let později vydaná The Idler Wheel sice měla svoje momenty, ale celkově už kolem mě jen tak prošuměla. Vydání letošní novinky Fetch the Bolt Cutters jsem tím pádem nijak zvlášť neregistrovala. Nadšené recenze mě ale přiměly se k Fioně zase vrátit a jsem za to ráda.
Tedy upřímně: Fiona Apple už pro mě asi nikdy nevytvoří nic tak zásadního jako před dvaceti lety, ale bodnout přímo do srdce svou hudbou ještě umí. Až na úvodní skladbu I Want You To Love Me, která vás vrátí do nejlepších časů pubertální depek (jen s tím drobným rozdílem, že už vám je přes třicet a všechno vnímáte úplně odlišně), je Fetch the Bolt Cutters dost jiný šálek kávy než jeho předchůdci. Ne tak smrťácky silný, ale přesto působivý. A pokud jste Fionu v dřívější inkarnaci vůbec neznali, teď je nejvyšší čas to napravit.
Skladba roku
Ruusut - Illalla
Ruusut umějí psát hity a tenhle se jim obzvlášť povedl. Jednoduchý, ale zároveň poetický text a refrén, který je tak dokonalý, že si ho budete zpívat celý den a stejně vám nezačne lézt na nervy. Tohle není žádná kolotočářská odrhovačka, ale zatraceně chytrý popový song s gradací a atmosférou, díky níž se v tom oranžovém západu slunce okamžitě ocitnete taky. Pro mě totálně nostalgická vzpomínka na Helsinki, kterých jsem se letos musela vzdát. Ale jednou se tam vrátím, to je jisté.
Illalla na Spotify
Nejlepší videoklip
FKA twigs - Sad Day
FKA twigs je bezesporu jednou z nejkreativnějších osobností současné popkultury. Její estetika asi není pro každého, ale originalitu jí nemůže upřít snad nikdo. Navíc se ve své tvorbě nedrží jen hudby, což ukazuje i v tomhle klipu, v němž o hudbu jde snad až na posledním místě. Ne nadarmo nejdelší část skladby Sad Day uslyšíte až během závěrečných titulků. Nechci vám zkazit moment překvapení, pokud jste video ještě neviděli, takže se nebudu rozepisovat o detailech, ale napíšu aspoň tohle: Sad Day je patřičně divný minifilm s atmosférou, která s vámi zůstane ještě notnou chvíli. Kéž by každý videoklip mohl být takový.
Nejlepší guilty pleasure – OG Ulla-Maija
Tak zaprvé: OG Ulla-Maija opravdu není rapperka, jak jsem si úplně na začátku myslela já a doteď je o tom přesvědčený český Google. Naopak, je to rapper a zpěvák známý svými silně misogynními texty opěvujícími násilí na ženách. A já si to sem napíšu jako guilty pleasure, to jako fakt? No, už tomu tak bude.
Jméno OG Ulla-Maija jsem zaslechla jako odstrašující případ sexistického braku, tak jsem se samozřejmě musela přesvědčit na vlastní uši, jak hrozné to vlastně je. A výsledek? Takový český Řezník a jeho Ta holka v mym sklepě je asi tak stokrát horší, přesto OG Ulla-Maija (známý i zkráceně jako OGUM) rozhodně není žádné zlatíčko. Textové perly jako „když jsem ti rozerval kundu dokořán/ hned jsem si tvou kundu užil/ vypálil jsem ti do kundy kulky/ už nebyla kunda pěkná“ taky stojí za to. Tohle ani originální styl rapu a povedené melodie v refrénech nezachrání.
ALE! Protože OG umí zpívat, v poslední době se začal vydávat i do popových vod a v nich už se mu odolává daleko hůř. Pořád je to za hranou, ale chvílemi až tak absurdně, že už je to vlastně jedno. A kolikrát v té záplavě blbin objevíte i obraty, které vás přesvědčí, že jejich autorem je vlastně fajn textař s citem pro jazyk. Žádný Netflix a chill, ale VHS a anál. I tak se dá tenhle prapodivný rok zakončit, no ne?
Komentáře
Okomentovat