...aneb Modern Sky Festival, den první
Modern Sky je původně čínský festival, jehož odnože se pomalu, ale jistě začínají pořádat i v jiných částech světa. Loni přišla poprvé řada na Finsko, a protože se helsinská edice evidentně vydařila, letos v srpnu se mohl konat i druhý ročník. Minimálně dvě třetiny letošního line-upu pro mě sice byly velkou neznámou, ale slíbená účast Zoly Jesus a Aristophanes v kombinaci s výhodným vstupným (42 eur za dvoudenní lístek je na Finsko opravdu pakatel) mě nalákaly dostatečně. Nasedla jsem tedy do tramvaje a vydala se hledat místo konání, tedy klub Ääniwalli.
Hned na úvod mě překvapilo, jak malý helsinský Modern Sky Festival ve skutečnosti je. Ääniwalli je vlastně taková prťavá zaplivaná putyka se dvěma pódii, před níž se na malém dvorku tísnilo jen pár stánků – jeden s jídlem, druhý s oblečením a třetí s dýdžejským pultem. Aby organizátoři získali aspoň trochu větší prostor, třetí pódium umístili do krytého skateparku, který je s klubem průchozí. Pokud se ale na tenhle festival vydáte, určitě nepočítejte s tím, že se tu mezi koncerty nějak extra zabavíte – uvnitř můžete bloumat tak maximálně od baru k baru a venku to s doprovodným programem taky nebylo zrovna slavné. Avizovaná „v Evropě jinak nedostupná asijská móda“ znamenala jeden malý stánek v rohu a „široká nabídka občerstvení“ čítala všeho všudy jedno menu. Chápu, že prostor je v tomhle případě výrazně omezující, ale přesto by nebylo na škodu nehudební program do budoucna trošku víc propracovat.
K-X-P
Stížnosti stranou, tím hlavním na každém festivalu je samozřejmě hudba, za kterou jsem sem taky přišla. Na úvod jsem stihla kousek vystoupení japonské kapely Sundays & Cybele, ale bez mučení musím přiznat, že nic tak nudného a unylého jsem už dlouho neslyšela. Jejich dlouhé a pomalé kompozice jsem tedy ráda vyměnila za koncert finské kapely K-X-P, která nejprve pódium na Modern Stage zahalila do tmy a dýmu, a následně s kápěmi na hlavách spustila svou verzi jakéhosi hudebního rituálu. Předem jsem neměla ani tušení, co od jejich setu můžu čekat, ale hypnotické melodie doplněné občasnými nesrozumitelnými výkřiky frontmana Tima Kaukolampiho mě celkem úspěšně přikovaly k pódiu. V druhé polovině už to sice nebylo tak působivé jako na začátku, ale přesto jsem byla K-X-P příjemně překvapená.
Cuushe
Další na řadě byla japonská elektropopová zpěvačka Cuushe, která mě podle několika ukázek na YouTube vůbec nezaujala, ale naživo byla překvapivě příjemná. Její skladby se mi sice zrovna nevryly nesmazatelně do paměti, ale postaraly se o příjemnou třičtvrtěhodinku strávenou ve společnosti hudby, která se k nám bohužel přes nekončící záplavu angloamerické tvorby nemá šanci dostat, i když své příznivce by si pravděpodobně našla.
Po Cuushe na „hlavní“ Modern Stage vystoupili její krajané Bo Ningen, nicméně po pár minutách jsem došla k názoru, že jejich show nutně vidět nemusím, stačilo mi ji poslouchat z vedlejší Skate Stage. Byli sice o dost poslouchatelnější než jejich podobně vlasatí kolegové Sundays & Cybele, ale stejně jsem z jejich kakofonického rocku prokládaného všelijakým hulákáním nebyla nijak unešená. Raději jsem si ve skateparku v klidu počkala na začátek koncertu Zoly Jesus.
Bo Ningen
Na další šanci vidět ji naživo jsem přitom čekala už od loňského jara, kdy nedokonalý zvuk poměrně výrazně pokazil její pražský koncert v MeetFactory. Trochu jsem se bála, aby to v Helsinkách nebylo to samé v bledě modrém, ale už zvuková zkouška mě přesvědčila, že tentokrát to bude úplně jiné kafe. Po jedenácté večerní se u prťavého improvizovaného pódijka začali shromažďovat lidé a ukázalo se, že koncert bude opravdu nezvykle intimní, skoro až tělo na tělo. Mezi hudebníky a publikem totiž ve skateparku není žádný nucený odstup, a tak se všichni tak nějak automaticky spojí v jeden celek. Většinou to znamená, že koncert bude o to intenzivnější, a naštěstí tomu tak bylo i tentokrát.
Nika jen v doprovodu dvou hudebníků zahrála skoro všechny skvělé skladby ze svého zatím posledního alba, které jsem si minule kvůli špatnému zvuku nemohla dostatečně užít, a přestože si neustále stěžovala na nějaké technické problémy, pro mě bylo její helsinské vystoupení mnohem lepší než to pražské. Zpěvačka s ním sice evidentně spokojená nebyla, protože kromě techniky opakovaně nadávala i na šílené vedro a pořád se omlouvala za nedokonalou show, ale já byla nadmíru spokojená. Vždycky jsem totiž věděla, že materiál z desky Taiga je jako stvořený pro skvělý živý koncert, a teď se mi to konečně potvrdilo.
Zola Jesus
Program Modern Sky Festivalu sice v pátek pokračoval až do rána, ale já už jsem měla té kultury poněkud dost, a tak jsem šla radši bydlet na zastávku, kde jsem toužebně vyhlížela tramvaj, která mě z nočního Kallia odveze zpátky do civilizace. Naštěstí jsem se jí dočkala, a tak jsem v hostelu v klidu mohla sbírat síly na druhý festivalový den.
Komentáře
Okomentovat