...aneb Blockfest, den druhý
Po překvapivě úspěšném prvním dni a podstatně méně vydařené noci strávené ve společné ložnici plné řvoucích ožralých puberťáků jsem v sobotu sice nebyla úplně fresh, ale přesto jsem se rozhodla vyrazit do víru druhého festivalového dne hned brzy odpoledne. Od půl třetí byl totiž na programu Tent Stage Gettomasa, jehož jméno teď na finské scéně patří k těm nejskloňovanějším, a to hlavně díky zabijácké skladbě Pelkuri z alba The Chosen One. Přestože bylo od začátku jasné, že během festivalového setu tuhle skladbu na 99 % neuslyšíme, i to jediné procento naděje mě přimělo, abych si tenhle koncert nenechala ujít. A přestože na Pelkuri samozřejmě nedošlo, nelitovala jsem. Ačkoliv totiž Gettomasa jinak nemá v zásobě kdovíjak silné skladby, vystoupení mělo energii i patřičnou atmosféru. A navíc byl Masa na pódiu celou dobu bez košile, což v jeho případě fakt stojí za to.
Gettomasa
Protože Gettomasa byl v sobotu odpoledne jediným vystupujícím, na kterého jsem byla opravdu zvědavá, nastala pro mě po jeho vystoupení několikahodinová pauza, kterou jsem jako obvykle věnovala hledání nových a nečekaných hudebních zážitků. Nemůžu ale říct, že bych tentokrát byla nějak zvlášť úspěšná. Rähinä Special na Stadion Stage byl klasický stadionový chaos à la Blockfest, Tre-Funk III na Street Stage byl zase takový podivný funkový kabaret a Kube ve stanu všechno zachránil jen tím, že zahrál Kuka sua ohjaa. Shrnuto a podtrženo, zbytek sobotního odpoledne byl celkem fail.
Otrávená z tolika nezajímavých koncertů jsem vsadila poslední naděje na Reina Nordina, který hrál na Tent Stage. Ukázalo se, že hezoun Nordin má opravdu hodně oddaných fanynek, které nadšeně pištěly a střídavě volaly: „Dotkni se mě!“ a „Podívej se mi do očí!“ Když už jsem začala trochu pochybovat o jejich duševním zdraví, ukázalo se, že jsou to jen názvy jeho největších hitů. V některých věcech jsem prostě pořád neznalá. Jsem ale ráda, že mi neznalost nezabránila na tohle vystoupení jít, protože při vší té bídě to byl dobrý koncert. Reino Nordin má v repertoáru spoustu chytlavých popových písniček, a přestože doma je asi sjíždět nebudu, na festivalu jsem si je užila.
Reino Nordin
Po Reinu Nordinovi jsem zašla na chvilku na stadion, kde už měl svůj cirkus rozjetý Mikael Gabriel a jeho skvadra. Pro mě to byl ale další z neposlouchatelných koncertů, navíc jsem vůbec nepochopila, proč do setlistu zařadil písničku Honey, kterou celou zpívala přednatočená Evelina z videoklipu a Mikael Gabriel do toho jen přihekával. No nic, na stadionu jsem se zbytečně nezdržovala, protože teprve teď začínal zajímavý program.
Výše zmíněná Evelina, tentokrát z masa a kostí, se bohužel na minutu kryla s Khidem, a tak mě čekalo první velké dilema. Rozum říkal dát přednost Evelině, kterou jsem naživo nikdy neviděla, ale instinkt velel jít znovu na Khida, i když jeho koncert na Flow Festivalu mě zas až tak za srdce nevzal. A ukázalo se, že vykašlat se na racionální uvažování se někdy setsakra vyplatí. Khidova tvorba totiž není líbivá na první poslech, ale když jí věnujete víc času, ukáže se všechen její potenciál. A tak přestože setlist byl stejný jako na Flow, tentokrát jsem si všechny skladby užila asi tak stokrát víc. Opravdu, pokud někdy budete mít šanci, jděte na něj aspoň dvakrát a poděkujte mi později. A mimochodem, právě díky živým koncertům jsem začala poslouchat i Khidovy desky a věřte mi, že taky stojí za pozornost.
Khid
Po Khidovi se na Street Stage pod názvem The Three Smiths sešli rappeři Gracias, Noah Kin a Ekow, kteří spolupracují často, ale jako trio zase tolik koncertů nemají. Vystoupení složili ze svých sólových i společných skladeb a začátek byl doslova výbušný. Energii a atmosféru se jim ale bohužel podařilo udržet jenom tak do půlky koncertu, pak už to začalo být celé takové unavenější a lidé hromadně odcházeli. Když Gracias děkoval všem, kteří vydrželi až do konce, podívala jsem se kolem sebe a s hrůzou zjistila, že nás tam zbylo opravdu jen pár desítek. Mně se ale rozhodně odcházet nechtělo, protože tak solidní publikum, jaké měly menší koncerty na Street Stage, aby na Blockfestu pohledal.
Gracias
Nedalo se ale nic dělat a musela jsem se znovu vydat vstříc davům, které kvůli blížícím se hlavním večerním koncertům povážlivě houstly. Na samotný stadion už jsem se kvůli tomu neodvážila (v pátek večer tam na mě někdo málem hodil šavli, jen tak tak jsem uskočila), a tak jsem kousek A$APa Rockyho zkoukla jen z horního ochozu. Přišlo mi to dost unylé, ale to zřejmě jenom proto, že jsem viděla opravdu jen začátek. Později se koncert snad víc rozjel, ale to už jsem se přesunula do Tent Stage. Bála jsem se totiž, že když se po vystoupení Rockyho do stanu nahrnou všichni ze stadionu, nemusela bych se tam už vecpat na koncert Ruger Hauer a Reginy. A taková možnost vůbec nepřipadala v úvahu.
Ve stanu naštěstí skoro nikdo nebyl, a tak jsem ukořistila jedno z mála dobrých míst před pódiem. Před samotnými Ruger Hauer byl ovšem na programu ještě jakýsi Post Malone, o kterém jsem do té doby nikdy neslyšela a netušila jsem ani, jak vypadá. Nejdřív na pódium nastoupil dýdžej, který spustil šílené tucky, z kterých se ovšem rozjaření lidi v publiku mohli zbláznit, skákali a trsali, jako když jsou na posledním festivalu svého života. Já pořád čekala, kdy přijde ten Post Malone, ale když se ani po deseti minutách nikdo další neobjevil, začala mě jímat hrůza, že Post Malone je ve skutečnosti ten strašný dýdžej. Při představě, že jeho děsivou produkci budu muset uprostřed běsnícího davu poslouchat dalších čtyřicet minut, se mi udělalo poněkud nevolno, ale krátce nato se „naštěstí“ objevil jakýsi dredatý bezdomáč, který byl podle reakcí ostatních evidentně tou hlavní hvězdou. Zahrál tak čtyři, maximálně pět skladeb, do toho sem tam něco blábolil, v jeden moment na mě dělal opičky (asi si chudák můj skelný pohled vyložil tak, že na něj tupě zírám úžasem) a nakonec se poplácal s lidmi z davu a zmizel. Co vám budu povídat, zážitek na celý život, fakt :).
A$AP Rocky (tam někde v dáli)
Co následovalo potom, byla směs zoufalství a grotesky. Poté, co se Post Malone vypařil, se totiž hlavní role ujal zase ten „výborný“ dýdžej, který monotónně vyhrával ještě dobrou čtvrthodinu. V té době ale už ve stanu byli hlavně fanoušci Ruger Hauer, kteří na něj nebyli ani trochu zvědaví. Atmosféra kvůli tomu klesla pod bod mrazu a bylo vysloveně k smíchu sledovat, jak pod pódiem všichni otráveně čekají, až si ten týpek konečně sbalí saky paky a vypadne. Těch patnáct minut čekání ale bylo skoro nekonečných.
Vrcholu sobotního programu jsme se naštěstí nakonec dočkali. Paperi T, Tommishock, Pyhimys i Iisa a Mikko Pykäriovi začali přesně načas a s ničím se nepárali. Koncert měl od začátku skvělou atmosféru, i když zvuk byl podstatně horší než o týden dřív na Flow. Já jsem si ale i tak celou show skvěle užila, protože jsem se nehodlala ani trochu držet zpátky. Přeci jen teď Ruger Hauer minimálně rok neuvidím už neuvidím, protože se v mezičase rozpadli. Jen škoda, že bylo povolených jenom 45 minut a víc ani ťuk. Kvůli tomu všechno působilo tak nějak uspěchaně a do setlistu se ani nevešly všechny skladby, které mají Ruger a Regina ve společném repertoáru. I tak to ale byl skvělý závěr festivalu. Jen tu Auf wiedersehen na konec pořád postrádám.
Ruger Hauer a Regina
Konec dobrý, všechno dobré, a tak můžu říct, že Blockfest 2016 se nakonec vydařil. Jestli bych ale jela znovu, to už je jiná věc. Momentálně bych řekla, že spíš ne. Ačkoliv koncerty na Street Stage a Tent Stage byly z velké části povedené, je tu i spousta mínusů, které Blockfestu nehrají zrovna do karet. Ať už to je výběr hlavních interpretů (při bližším zkoumání zjistíte, že z finské scény se každoročně opakují ta samá mainstreamová jména typu Cheek, JVG, Mikael Gabriel, Elastinen…), nebo zjevné cílení na věkovou skupinu náctiletých. Už jsem to zmiňovala, ale pokud je vám přes dvacet, budete se na Blockfestu cítit prostě nepatřičně. Jediní starší tam jsou totiž samotní interpreti, novináři nebo sem tam nějaký rodič, který nepustil dítě samotné. Jinak vás budou obklopovat hlavně teenageři, kteří jsou na větvi z toho, že je nikdo nehlídá a můžou někde chlastat.
Pokud vás výše zmíněné odrazuje, tak si Blockfest klidně nechte ujít. Dobré hiphopové koncerty se totiž pořádají i jinde a dost možná i lépe. Pokud to ale chcete risknout, rozhodně vás odrazovat nebudu. I já jsem si totiž na Blockfestu užila pár skvělých momentů.
Komentáře
Okomentovat