Když první etapa jejího evropského turné minula Českou republiku obloukem, Zola Jesus obratem vzkázala, že se nemusíme ničeho bát. Živé provedení svého čtvrtého alba Taiga hodlá předvést v tolika městech, v kolika to jen půjde. A protože Nika zjevně drží slovo, dočkali jsme se i v Praze. Odměnou za čekání nám byla energická show, která nepostrádala taneční běsnění ani emotivní momenty.
Večer uvedl Zolin bývalý spoluhráč Freddy Ruppert svým „ambientním setem“ (jak svou produkci sám nazval) a ačkoliv některé pasáže byly poměrně působivé, celkově musím říct, že počítačem vyluzované kakofonické zvuky tohoto typu opravdu nevyhledávám a asi ani vyhledávat nezačnu. Jako nový zážitek zajímavé, nicméně dvakrát bych Freddyho slyšet nemusela. A moje uši, v kterých mi doteď chvílemi hučí, s tím souhlasí.
Na příchod hlavní hvězdy večera jsme ale naštěstí nemuseli moc dlouho čekat. Zola Jesus v doprovodu trojčlenné kapely začala koncert podle plánu a publikum, ač nepříliš početné, se chytilo hned od první skladby Taiga, která nás nalákala do trochu jiného světa. Pódium ozařovalo jen pár modrých světel a dekorací v podobě svítících ledových ker. Hudebníci včetně hlavní interpretky se mezi nimi pohybovali jako temné přízraky, jen občas probleskl tmou kus kůže, odraz kovového šperku nebo barevný odstín rtěnky. Mohli bychom říct, že hudba díky tomu stála jednoznačně v popředí, svou roli ovšem hrál i minimalistický vizuál.
Přestože samotný úvod koncertu se nesl v mystickém duchu, hned v druhé skladbě Dangerous Days se ukázalo, že žádná pomalá melancholie vystoupení vládnout rozhodně nebude. Kapela nešetřila sebe ani posluchače a pozadu nezůstávala ani Zola, která se do své performance vrhla opravdu po hlavě. Její hlas, který měl všemu dominovat, však ve všem tom ruchu nepříjemně zanikal a chvílemi nebyl slyšet vůbec. Skladby jako Hunger, Hollow nebo už zmiňovanou Dangerous Days jsme si kvůli tomu v prvních řadách užili spíš jako taneční představení, v němž se zvukovým valem čas od času prodral i zpěv. V zadní části sálu to bylo asi lepší, já osobně si ale koncert dokážu užít jen u pódia, a tak mi nezbylo než tiše doufat, že zvukař nakonec přece jen zpěvaččin mikrofon zesílí.
Zola si naštěstí našla způsob, jak nám svůj ohromující hlas předvést v celé své kráse. Úvod skladby Nail si jakoby mimochodem střihla a cappella bez mikrofonu a husí kůže byla na místě. Ačkoliv koncert do té doby probíhal jako taneční párty, v tu chvíli jsem si přála, aby hudebníci odpojili všechnu elektroniku a zbytek skladeb odehráli akusticky. To se samozřejmě nestalo, nicméně bylo vyslyšeno mé tajné přání a mikrofon začal přenášet hlas trochu lépe. Díky tomu jsme si v druhé půlce koncertu mohli užít hlas Zoly Jesus o dost víc.
I přesto však vrcholy celého večera patřily pomalejším skladbám, jimž dominoval zpěv namísto dunících nástrojů doprovodných hudebníků. Vedle Nail také písně Dust, Night a Skin vytvořily atmosféru, která byla potemnělá a zádumčivá, ne však nepříjemně táhlá a nudná. Na závěr koncertu jsme se nicméně vrátili k divokým rytmům, které publikum v MeetFactory stejně ocenilo nejvíc. Po epileptickém závěru hitu Vessel následoval ještě poslední přídavek v podobě extrémně působivé verze starší skladby Clay Bodies a krátká, ale intenzivní show dospěla k nevyhnutelnému konci. I přes všechny mouchy to byl zážitek, který stál za to. Jen na tom zvuku by chtělo zapracovat.
Komentáře
Okomentovat