...aneb Bollywood v Praze po dvanácté
Milovníci filmů netradičních proveniencí si v českých kinech nepřijdou na své zrovna každý den, a tak jsou festivaly zaměřené na neamerickou filmovou tvorbu vždycky svátkem. Nejinak je tomu i v případě dnes už tradičního Festivalu bollywoodského filmu, který se koná každý rok v říjnu v kině Světozor (a občas i jinde). Přestože mám pocit, že festival v posledních letech dost trpí nedostatkem financí, což se projevuje okleštěnou nabídkou promítaných snímků, jeho návštěvu si nedokážu odpustit. A to i přesto, že najít v programu film, který bych opravdu chtěla vidět, je rok od roku těžší.
Po pro mě dost tragickém loňském ročníku (jeden film úplná blbost, druhý šel vidět, ale nebyl nic moc, a třetí byl sice dobrý, ale projekci poznamenaly technické problémy, kvůli kterým to vypadalo, že snad budeme muset jít v polovině domů) jsem i letos při pohledu na program málem zaplakala. Dětská tématika není zrovna nic pro mě a sociálně laděné dokumenty taky ne. Svou denní dávku tragédií dostanu každý den u večerních zpráv, a tak se mi zrovna nechce ještě platit za pohled na hladovějící děti a ženy ze msty polité kyselinou. Směle to můžete označit za uhýbání před realitou, ale já se v kině radši bavím u příběhů, které nejsou tak realisticky mučivé.
Nakonec jsem tedy vybrala pouhopouhé dva snímky. Měla jsem v plánu i třetí, ale z časových důvodů jsem hit Dhoom 3 musela oželet. Stejně jsem ale neviděla předchozí díly, tak bych z toho třeba ani nic neměla. Zbyly mi tedy následující dva filmy, na které se teď podíváme blíž.
Mardaani
Mardaani (Neohrožená) byl jediný snímek v celém programu, nad kterým jsem zajásala. Rani Mukerji v titulní roli je pro mě totiž automaticky zárukou dobře stráveného večera. Dokáže se převtělit do všemožných postav a ať už se jedná o romantiku, drama, komedii nebo akci, roli jí vždycky uvěříte. A pro postavu policistky Shivani Shivaji Roy to platí skoro až dvojnásob. Těžko říct, kde se v křehké Rani vzala taková tvrdost a „nabušenost“, ale je radost ji sledovat.
Samotný příběh se zpočátku jeví jako klasické drama, z kterého budete odcházet duševně traumatizovaní. Únosy a zneužívání dětí prostě nejsou sranda, ať už je ve filmu akčních scén, kolik chce. Mardaani ovšem není tak úplně tím, čím se na první pohled zdá. Ne nadarmo je avizován jako „film s nečekaným rozuzlením“. Detaily prozrazovat nebudu, všem potenciálním divákům bych tím zkazila zážitek. Řeknu jen tolik, že Mardaani je víc klasický Bollywood, než byste čekali. Není to dokument, a přestože spousta věcí v něm se zakládá na realitě, dost filmově si ji přibarvuje. Je to zábava, ale s důležitým poselstvím. Už dlouho jsem z kina neodcházela s přesvědčením, že dokážu nakopat zadek každému, kdo se mnou nebude jednat s respektem. Pokud chcete takový pocit zažít taky, pusťte si Mardaani. GIRL POWER!
Lucia
Experimentální film Lucia byl pro mě na druhou stranu určitá znouzectnost. Chtěla jsem jít ještě na něco dalšího, ale nic, co by mě zaujalo, jsem neobjevila. Lucia byla v tu chvíli to nejmenší zlo. Musím však přiznat, že moje nedůvěra byla naprosto zbytečná a první setkání s kannadskou filmovou tvorbou vůbec nebylo špatné.
Lucia divákům nenabízí prvoplánový příběh naservírovaný přímo pod nos. Motiv drogy způsobující lucidní snění tvůrcům posloužil jako nástroj k proplétání reality a snu tak umně, že za chvíli nebudete vědět, čí jste. Začátek je trochu zmatený, ale jakmile se rozkoukáte a přistoupíte na hru, kterou s vámi filmaři hrají, začnete si příběh užívat a rozhodně ho nevypnete, dokud se nedozvíte, co se vlastně ve skutečnosti stalo. Konec je překvapivý a možná trochu prvoplánově poučný, ale nejspíš vás nezklame. A jako bonus vás čeká romantická zápletka, chytlavé písničky a choreografie. I v experimentálních snímcích totiž nemusí chybět osvědčená klišé.
Mám-li letošní Festival bollywoodského filmu nějak shrnout, bohužel musím konstatovat, že pokračoval v linii slabších ročníků. Kde jsou ty časy, kdy bych nejradši viděla všechny filmy a musela jsem si lámat hlavu nad tím, který oželím. Doufejme, že se ještě jednou vrátí. Snad příští rok.
Komentáře
Okomentovat