piano...

… klávesy a Tori Amos na jednom velkém pódiu

Na úvod se musím přiznat, že nad návštěvou svého teprve druhého koncertu Tori Amos jsem váhala až povážlivě dlouho. Stejně jako pro mnoho dalších, i pro mě byla Tori určitou spásou v dobách složitého dospívání a písně z jejích raných alb dodnes považuji za klenoty nedocenitelné hodnoty. Její tvorba od roku 2000 mě však až na pár výjimek bohužel nechává chladnou, a to do té míry, že už si ani nekupuji žádná nová alba. Nostalgie ovšem nakonec zvítězila, a tak jsem se do pražského Kongresového centra přeci jen vydala. Nutno říct, že ne zbytečně. 

Vyprodáno rozhodně nebylo a tipla bych si, že důvodem byla nejen kolísavá kvalita Toriiných posledních alb, ale také prapodivné rozdělení míst do cenových kategorií. Většina sedadel v přední polovině sálu z nějakého vypočítavého důvodu patřila do nejdražší kategorie, i když z některých míst museli diváci za nekřesťanských 1 390 korun vidět tak akorát houby s octem, protože slušný výhled na pódium je v Kongresovém centru opravdu jen z několika předních řad uprostřed. Není divu, že nejlevnější vstupenky byly vyprodané, zatímco sehnat místa do dražších kategorií nebyl problém ani těsně před začátkem. 

Mně se nakonec podařilo najít slušné místo ve čtvrté řadě, kde jsem kupodivu viděla nejen obří piano, ale také Tori. A světe div se, nejen zezadu. V tomto ohledu si tedy nemůžu stěžovat. Dost už ale kritiky místa konání, je čas vrhnout se na samotnou hudbu.

 

Koncert začal vystoupením neohlášené předkapely, kterou bylo folkové duo Trevor Moss a Hannah Lou, o němž jsem nikdy předtím neslyšela. Musím ale říct, že se jejich písně staly příjemným úvodem večera. Projev i repertoár této dvojice sice spadá spíše do kategorie „nenadchne ani neurazí“, já bych si je ale klidně poslechla znovu. V porovnání s několika vysloveně tragickými nebo nudnými předkapelami, které jsem už zažila, dávám Trevorovi a Hannah palec nahoru.

Tori na pódium přiklopýtala (pardon za ten výraz, ale její chůze na megavysokých podpatcích měla k jistotě daleko) přibližně hodinu po oficiálním začátku a hned na úvod se jí dostalo potlesku vestoje. Stejně jako všechny ostatní koncerty tohoto turné začala i tento skladbou Parasol z alba The Beekeeper. Zbytek setlistu byl ovšem až do samotného začátku tajemstvím. Z toho jsem byla nadšená i nervózní zároveň, protože se díky/kvůli tomu můžou návštěvníci Toriiných vystoupení dočkat opravdu čehokoliv – playlistu nabitého hity nebo taky propadáky. 

V Praze jsme ale ten večer měli štěstí. Přestože Tori sem podle oficiálních materiálů přijela představit své nové album Unrepentant Geraldines, je jasné, že si je dobře vědoma faktu, že když si lidé nesedli na zadek z předchozích alb, z tohohle si na něj asi taky nesednou. A že na koncertech chtějí slyšet skladby, které mají rádi. Čti: ty staré. Díky tomu byl setlist sestaven hlavně z hitů z prvních čtyř alb Little Earthquakes, Under the Pink, Boys for Pelé a From the Choirgirl Hotel. Dočkali jsme se tak Crucify, Cloud On My Tongue (jako by mi bylo zase třináct), Northern Lad i Spark. Došlo i na raritku Butterfly, kterou jsem celou slyšela poprvé a rozhodně ne naposledy, protože patřila k jasným vrcholům večera. Tohle je Tori, kterou jsem si zamilovala a kterou si chci uchovat napořád. 

Zhruba v polovině programu přišla řada na cover verze, které jsou nedílnou součástí tohoto turné. I tady jsme měli celkem štěstí, neboť Tori si pro nás vybrala líbivé Imagine a Moonshadow, tedy klasiky, které neurazí snad nikoho. Výběr předělávek sice mohl být lepší (třeba jako tady), ale také o dost horší (heslo: Eurovize), takže ani v tomto ohledu nejsou stížnosti na místě. 

Po celou dobu koncertu byla Tori na obrovském pódiu sama a doprovázela se na piano, klávesy nebo elektrické varhany. Kapela tentokrát zůstala doma, nemyslím si ale, že by někomu z přítomných chyběla. Tori dokázala, že celý koncert v klidu utáhne a přitom nikomu nedovolí ani na chvíli se nudit. Atmosféra se během večera měnila z přátelské na tíživou, přemýšlivou i humornou, díky čemuž skladby nesplývaly v jednu, jak to někdy bývá u vystoupení podobných umělců. V případě Tori je spíš škoda, že u něj celý večer nezůstala. Na závěr totiž evidentně chtěla divákům dopřát příležitost trochu si trsnout, a tak písně Cornflake Girl a 16 Shades of Blue „okořenila“ přednahranými nástroji. Výsledek ale působil vysloveně jako laciné vystoupení na playback a celý závěr večera neuvěřitelně shodil. Naštěstí poslední přídavek Pretty Good Year pošramocenou atmosféru trochu napravil.

Celkově byl koncert příjemně nostalgický. Neodcházela jsem z něj mimo sebe jako v jiných případech, ale rozhodně jsem nebyla zklamaná a příště půjdu klidně znovu. Doufám ale, že pokud se Tori do Prahy ještě někdy vrátí, bude to konečně jinam než do Kongresového centra. Její vystoupení si zaslouží více intimity, než kolik nám jí tenhle neútulný sál může kdy dát.