Nabídka filmů na Febiofestu byla letos obzvlášť lákavá, a tak mě mrzelo, že jsem nakonec stihla navštívit jen čtyři promítání. Všechna ale rozhodně stála za to, a tak následující řádky můžete brát jako doporučení snímků, které si zaslouží vaši pozornost.
Krugovi (Kruhy, 2012)
Film srbského režiséra Srdana Goluboviće svým tématem tolik nepřekvapí - jako mnoho dalších filmů stejné provenience se i Kruhy zabývají občanskou válkou v bývalé Jugoslávii a jejím dopadem na život všech, kteří jí byli zasaženi. Předobrazem se stala skutečná událost, při níž se srbský voják zastal bosenského civilisty a sám za to zaplatil životem. Tato událost působivě ohraničuje příběhy členů rodiny a přátel zavražděného Marka, kteří se s jejími následky potýkají i o dvanáct let později.
Hlavní devizou filmu je postupné dávkování násilí v příběhu. Na plátně není třeba prolévat potoky krve – jediná chladně brutální scéna vypoví tisíckrát víc než sekání rukou a nohou stovky nepřátel. Mrazivá závěrečná scéna filmu Kruhy je toho důkazem. Zejména ve spojitosti se slovy Markova otce Ranka: „bojím se, že když člověk udělá něco dobrého, pro ostatní to neznamená vůbec nic.“
Borgman (2013)
Borgman je typickým filmem nizozemského režiséra Alexe van Warmerdama. Už tato informace může potenciálnímu divákovi stačit – pokud máte jeho tvorbu rádi, s klidem se vydejte směr kino, pokud ne, neztrácejte s Borgmanem čas. A pokud náhodou Warmerdama ještě neznáte, dejte mu šanci. Film vás buď nadchne, nebo naštve, rozhodně vás však nenechá chladnými.
O ději v tomto případě ani nemá cenu psát – jakýkoliv pokus o sumarizaci Borgmanova „příběhu“ je předem odsouzen k neúspěchu. Režisér diváka neustále udržuje v nejistotě, na vyvstalé otázky zřídka nabízí odpovědi, přesto ale celý snímek drží pohromadě. Připravte se na absurdní a politicky nekorektní humor, nesmyslnou brutalitu, podivné vizuální obrazy a podprahově servírovaná varování před nebezpečími moderní společnosti. Nebo se raději nepřipravujte vůbec na nic. Borgman se stejně nejlépe přijímá bez očekávání a s otevřenou myslí.
Silmäterä (Egyptská princezna, 2013)
Finský režisér Jan Forsström si ve svém debutu umně hraje se stereotypními očekáváními diváků. Premisa je jasná – mladá finská matka Marja po letech potkává arabského otce své sedmileté dcery Julie. Otec se o dítě zajímá – podle Marji však až příliš. Ve strachu, že o dceru přijde, jí tedy nezbyde nic jiného, než se „zlému cizinci“ bránit. Pistolí a možná i ohněm.
První polovina filmu díky tomu působí jako prvotřídní kandidát na xenofobní film roku, ale nemusíte se bát – rozuzlení filmu naštvaného diváka (příjemně) překvapí. Vysvětlovat detaily je asi zbytečně, stačí dvě klíčová slova – nespolehlivý vypravěč. Tedy vypravěčka.
Právě Emmi Parviainen svým civilním zobrazením Marjina nenápadného propadu do šílenství celý film táhne. Úspěšně jí sekunduje Luna Leinonen Botero, která by svým přirozeným projevem mohla sloužit za vzor všem dětským herečkám. Na ostatní postavy si díky těmto dvěma po skončení promítání dost možná ani nevzpomenete.
Ze všech filmů, které jsem na letošním Febiofestu viděla, byl snímek Silmäterä popravdě asi nejslabší, v konkurenci běžné filmové produkce je ale i díky nevšední perspektivě vyprávění stále nadprůměrným počinem.
Only Lovers Left Alive (Přežijí jen milenci, 2013)
Přiznám se bez mučení, že nejnovější film Jima Jarmusche mě zpočátku zaujal jen účastí mé oblíbené Yasmine Hamdan. Jakmile jsem ale zjistila, že se jedná o příběh s upírskou tématikou, bylo rozhodnuto už předem, že se mi bude líbit. A taky že ano.
Během prvních minut filmu jsem se trochu obávala příslovečné „intelektuální umělecké nudy“, ale všechny obavy se brzy rozplynuly. Only Lovers Left Alive je totiž film nejen vrcholně umělecký, ale také nepodbízivě kritický k naší konzumní společnosti a - světe div se - vtipný. Nepředstavujte si ovšem žádnou řachandu a mlácení do kolen, spíš občasné pousmání, když se člověku podaří rozklíčovat jednu z mnoha kulturně-historických narážek.
Příběh filmu je jednoduchý, vizuální obrazy nádherné a hudba poutavá (a Tom Hiddleston je sexy, ale to do tohoto výčtu asi úplně nepatří). Jedinou vadou na kráse bylo v mém případě to, že jsem musela odejít před koncem a ještě ke všemu v nejnapínavějším momentě. Ani Yasmine jsem neviděla. Ve skutečnosti to ale tak tragické není – znamená to jen, že film budu muset zhlédnout ještě jednou celý. A to mi vůbec nevadí.
Komentáře
Okomentovat