Jméno Iisa Pykäri českému posluchači asi jen stěží něco řekne, a název Regina mu zřejmě také připomene spíš Reginu Spektor než stejnojmennou finskou elektropopovou kapelu. A to je věčná škoda. Iisa je totiž zpěvačka a skladatelka, která si zaslouží trochu té pozornosti i daleko mimo svou domovinu.
Po čtyřech vydaných albech a téměř deseti letech strávených v domovské kapele se Iisa podle vlastních slov odhodlala vydat na tenký led a zkusila sama napsat celé album. O tom, že se pokus zdařil, se nyní můžeme přesvědčit na jejím eponymním sólovém počinu.
Desku otevírá snivá skladba Kirje (Dopis), v níž už vlastně slyšíme všechno, co Iisa na své prvotině nabízí – hlas, který může znít na první poslech přeslazeně, avšak už na druhý vás přesvědčí, že dát si do kávy tři kostky cukru místo jedné může někdy být to pravé, jemné melodie nesoucí se na vlnách nerušivého elektronického podkladu občas okořeněného živými nástroji a texty, které jsou dost přímočaré na to, aby se s nimi posluchači snadno ztotožnili, ale ne dost přímočaré na to, aby vyzněly banálně a hloupě.
Iisin debut rozhodně není hitovou deskou, která zboří hitparády. Není však ani nepřístupným rádoby intelektuálským počinem, jehož tvůrce by kdekdo mohl obvinit z přílišné konzumace omamných látek během procesu tvorby. Iisino album je spíš takovým nenápadným indiepopovým klenotem, na kterém má snad každý šanci najít si něco pro sebe či ze sebe. Perjantai (Pátek) je hymnou osamělých, S€ pyörittää (€ pohání) nemajetných a Puutarhajuhla (Zahradní oslava) zase těch, kteří litují chyb z minulosti a žal utápějí ve víně. No řekněte, nepoznáváte se snad?
Celkově desce nevládnou žádné přehnané emoce, v Iisině civilním projevu pro ně ostatně ani není místo. Tím ovšem nechci říct, že by skladby byly chladné – pocity je ale někdy nutné vyčíst mezi řádky.
I přes několik drobných nedostatků, mezi něž patří už zmíněná občasná přeslazenost zpěvaččina projevu (po poslechu bych booklet zahalila spíš do růžové než bleděmodré) a také z textové úspornosti plynoucí fakt, že refrény, i když podařené, se ve většině skladeb opakují doslova do zblbnutí (příště by to chtělo napsat víc než dvě čtyřveršové sloky, Iiso), nezbývá album než doporučit. Chytrého popu není nikdy dost.
Komentáře
Okomentovat