Žádná další Björk. Ani divoženka z lesa.
Islaja je pseudonym finské zpěvačky, multiinstrumentalistky a výtvarnice Merji Kokkonen. Merja se narodila v Helsinkách 19. května 1979. Během studií v Tampere začala nahrávat první vlastní skladby, které zaujaly nezávislé hudební vydavatelství Fonal. V roce 2004 u něj Islaja vydala své debutové album Meritie. Album charakterizoval experimentální akustický zvuk (všechny nástroje si Merja nahrála sama ve svém domácím studiu) a minimalistické, poetické texty.
Debutové album o rok později následovala deska Palaa aurinkoon, která si získala pozornost kritiků i přiznivců alternativní hudby. Hudební novináři Merjin styl často označují jako „lesní folk“, což její hudbu sice poměrně vystihuje, ale sama Merja se s touto nálepkou neztotožňuje. Stejně tak nemá ráda srovnání s Björk: „S ní je automaticky srovnávána každá interpretka ze severu, protože to je jediná zpěvačka ze severní Evropy, kterou Amíci znají.“ Sama Merja svůj charakteristický styl popisuje věcně: „Jako skladatelka jsem ve šťastné pozici, protože jsem naprostý samouk. Možná proto zním tak osobitě.“
V roce 2007 Merja vydala třetí dlouhohrající desku Ulual yyy, se kterou se vydala na mezinárodní turné. Z koncertů později vzešla živá nahrávka Blaze mountain recordings (2008).
Paradoxem je, že ačkoliv Islaja hojně vystupovala nejen v Evropě, ale i v Asii nebo ve Spojených státech, v rodném Finsku byla prakticky neznámá. Vše se změnilo až s vydáním Merjiny zatím poslední desky Keraaminen pää, která vyšla koncem roku 2010. Album si získalo přízeň mnoha finských hudebních kritiků, kteří byli překvapeni tím, že se o jedné ze světově nejuznávanějších finských alternativních umělkyň v její rodné zemi dozvídají až teď.
Album Keraaminen pää vznikalo v Helsinkách, Berlíně, Beninu a v Hong Kongu. Merja se na něm přiklonila k elektroničtějšímu, ale zároveň posluchačsky přístupnějšímu zvuku a urbánnějším tématům v textech, možná proto, aby unikla nálepce „lesní“. Merja o své zatím poslední desce říká: „Keraaminen pää je přirozeným pokračováním mých předchozích alb. Z uměleckého hlediska je pro mě vždycky nejdůležitějším materiálem můj život. Když jsem nahrávala svou nejnovější desku, přišla mi pod ruku spousta nových nástrojů, které si žádaly, abych na ně hrála. Používala jsem více elektroniky, ale také třeba koncertní piano.“ Na nové album si Merja pozvala i několik hostů – Jukku Räisänena, který hraje na basovou kytaru, saxofon a klávesy, a zpěváka Villeho Leinonena.
Islajiny písně jsou často těžko přístupné a od posluchačů vyžadují jistou dávku trpělivosti. Ti, kteří vydrží, si však z jejích desek mohou odnést pocit jednoho z nejpoetičtějších hudebních zážitků, jakých se jim jen může dostat.
A jen tak mimochodem, nové album už je prý na cestě.
Debutové album o rok později následovala deska Palaa aurinkoon, která si získala pozornost kritiků i přiznivců alternativní hudby. Hudební novináři Merjin styl často označují jako „lesní folk“, což její hudbu sice poměrně vystihuje, ale sama Merja se s touto nálepkou neztotožňuje. Stejně tak nemá ráda srovnání s Björk: „S ní je automaticky srovnávána každá interpretka ze severu, protože to je jediná zpěvačka ze severní Evropy, kterou Amíci znají.“ Sama Merja svůj charakteristický styl popisuje věcně: „Jako skladatelka jsem ve šťastné pozici, protože jsem naprostý samouk. Možná proto zním tak osobitě.“
V roce 2007 Merja vydala třetí dlouhohrající desku Ulual yyy, se kterou se vydala na mezinárodní turné. Z koncertů později vzešla živá nahrávka Blaze mountain recordings (2008).
Album Keraaminen pää vznikalo v Helsinkách, Berlíně, Beninu a v Hong Kongu. Merja se na něm přiklonila k elektroničtějšímu, ale zároveň posluchačsky přístupnějšímu zvuku a urbánnějším tématům v textech, možná proto, aby unikla nálepce „lesní“. Merja o své zatím poslední desce říká: „Keraaminen pää je přirozeným pokračováním mých předchozích alb. Z uměleckého hlediska je pro mě vždycky nejdůležitějším materiálem můj život. Když jsem nahrávala svou nejnovější desku, přišla mi pod ruku spousta nových nástrojů, které si žádaly, abych na ně hrála. Používala jsem více elektroniky, ale také třeba koncertní piano.“ Na nové album si Merja pozvala i několik hostů – Jukku Räisänena, který hraje na basovou kytaru, saxofon a klávesy, a zpěváka Villeho Leinonena.
Islajiny písně jsou často těžko přístupné a od posluchačů vyžadují jistou dávku trpělivosti. Ti, kteří vydrží, si však z jejích desek mohou odnést pocit jednoho z nejpoetičtějších hudebních zážitků, jakých se jim jen může dostat.
A jen tak mimochodem, nové album už je prý na cestě.
Komentáře
Okomentovat