… momma’s gonna buy you a glass eye
S CocoRosie je to těžké. Místo aby se snažily být přístupné co nejširšímu spektru posluchačů, rozhodly se dělat všechno pro to, aby případné fanoušky spíš odradily. Najít si k tomuhle sesterskému duu cestu tak někomu může trvat opravdu hodně dlouho. Když ale přistoupíte na jejich hru, zjistíte, že z jejich hudební říše plné víl, mrtvých zvířat a hodně divných příbuzných není cesty zpět.
Nejnovější album CocoRosie se příliš nevymyká jejich předchozí tvorbě. Jediné, co posluchače možná zarazí, je určitá zvuková jednoduchost, chvílemi možná až jednotvárnost, a také absence hitových a zároveň děsivých skladeb, jakými byly na předchozím albu například Werewolf nebo Rainbowarriors. Ostatní atributy, které dělají CocoRosie tím, kým jsou, ale na Grey Oceans zůstávají. Začíná to už provokativním obalem – chvílemi je až neuvěřitelné, jak se jinak docela půvabné sestry někdy dokážou zohavit. Ale co, image je image a určitě je lepší být originální, byť to někdy znamená vypadat jako blázen, než průměrný a nudný.
Ani texty u CocoRosie nikdy nezapadaly do nudného průměru a ani teď tomu není jinak. Snad jedinými skladbami, v nichž lze mluvit o pochopitelném příběhu, jsou autobiografická Lemonade a také balada Gallows, která českému posluchači možná připomene atmosféru Máchova Máje. Pochopit ostatní Biančinu poezii, která zjevně vychází z čistého proudu vědomí, je někdy zhola nemožné, ale o hledání smyslu tady ani nejde. Když něco nedokážete pojmout rozumem, zkuste to citem. Občas zjistíte, že to úplně stačí.
Mezi vrcholy alba rozhodně patří už zmiňovaná skladba Lemonade, která nejspíš zasáhne i toho, kdo nemá problémy s šíleným otcem, ale pokud se vás tahle otázka byť jen trochu osobně týká, možná budete mít pocit, že vám Bianca mluví z duše. O čem vypráví další působivá skladba Undertaker, je složité uhodnout, ale nic pozitivního to určitě nebude. Nicméně ponurá atmosféra písně vás pravděpodobně bude nějakou dobu pronásledovat. Stejně je tomu i u Sieřiny balady R.I.P. Burnface, která končí neuvěřitelně zpěvnou pasáží o květinách pro ty, kteří se ztratili na moři. V živém provedení, kdy elektroniku nahrazuje jen Tezův beatbox a Biančina flétna, je píseň možná ještě intenzivnější.
Ke konci alba atmosféra bohužel trochu upadá. Fairy Paradise je bezpochyby silná skladba a některé obrazy v textu jsou úžasné, ale ten techno doprovod vílám nesvědčí. To už se jim lépe tancuje do rytmu mňoukání kočky na baterky, jak dokazuje živá verze skladby, kterou lze najít na YouTube. Zatímco ubíjející rytmy Fairy Paradise ještě lze vzít na milost, závěrečná apokalyptická Here I Come už kulhá na obě nohy. Grey Oceans si rozhodně zasloužilo lepší závěrečnou skladbu, než je tahle.
Přes všechny mouchy ale Grey Oceans stojí za pozornost. Teď nezbývá než se těšit, jak nové skladby vyzní naživo. Poslechnout si je můžete už 24. července v divadle Archa.
Komentáře
Okomentovat