Hned na začátku musím přiznat, že byste asi těžko hledali většího hudebního analfabeta, než jsem já. Přesto ale hudbu považuji za něco, bez čeho bych se v životě neobešla. I když v podstatě nerozeznám jeden tón od druhého a zpívat před lidmi se od určité doby vůbec neodvažuji, myslím, že jsem si během let na hudbě vypěstovala slušnou závislost.
Ráda si o sobě myslím, že mám docela dobrý přehled o tom, co se na hudebním poli děje zajímavého a pozornosti hodného, přesto se někdy stane, že mi nějaký umělec prostě „unikne“. O to větší pak přijde překvapení, když najednou zničehonic zjistím, že ten, koho jsem tak dlouho přehlížela, je vlastně úžasný. Většinou pak následuje i zoufalé bušení hlavou o stůl, když zjistím, že dotyčný u nás už několikrát vystupoval a mně se úspěšně podařilo všechny koncerty, které se konaly v podstatě za rohem, prošvihnout.
To samé platí i o Joanně Newsom. O její hudbě jsem toho sice přečetla dost, ale písničkám samotným jsem věnovala sotva pár minut. Automaticky jsem ji odsoudila jako švihlou holku, která sice pěkně hraje na harfu, ale zároveň mečí jako koza, což mě v tu chvíli neuvěřitelně odrazovalo. Obrovská chyba. Když se mi nedávno dostalo do rukou její debutové album The Milk-Eyed Mender, na její hlas, který mi asi ze všeho nejvíc připomíná školačku, která si jen tak zpívá a nedbá na to, jestli její zpěv zní pěkně i ostatním, jsem si nejdřív musela zvyknout. Po pár posleších jsem si ale její minimalistické písničky s poetickými texty (za všechny jmenujme nádhernou Clam Crab Cockle Cowrie) zamilovala.
Joannino druhé album Ys mi zezačátku nahánělo trochu strach. Jako někdo, kdo si ke klasické hudbě a dlouhým kompozicím ještě zdaleka nenašel cestu, jsem si nebyla jistá, jestli Joanniny patnáctiminutové opusy vydýchám, ale zase jsem jen zbytečně podlehla předsudkům. Je pravda, že na tuhle desku si člověk musí udělat čas, jako pouhá kulisa k mytí nádobí poslouží jenom těžko. Poetické příběhy a propracované aranže, které jsou na hony vzdálené umělohmotné pseudohudbě, která okupuje rádia a hudební televize, působí téměř hypnoticky a vyžadují plnou pozornost, ale odmění se něčím, co hudba bohužel nepřináší tak často – pocitem, že jste právě slyšeli něco nezapomenutelného a krásného.
Letos přišla Joanna rovnou s trojalbem Have One On Me. Na rozdíl od předchozích alb jsem ho očekávala s nadšením, ale musím přiznat, že zpočátku jsem byla spíš zklamaná. Skladby sice vyprávějí krásné příběhy, ale hudebně na mě deska až na pár výjimek působí tak nějak jednotvárně. Trochu jako soundtrack k pohřbu někoho, koho jste ani neznali. Víte, že byste měli cítit nějakou hlubokou emoci, ale nějak to z vás nejde ven.
Přesto se z původně jednolité masy po pár posleších vylouplo několik perel. Good Intentions Paving Company s atmosférou, která jako by na tohle album vůbec nepatřila a s lavinou emocí, které přináší zejména druhá polovina písně (závěrečné verše „ Lord, you know it's a shame / When I only want for you to pull over and hold me / 'Til I can't remember my own name” by mohla podepsat vlastní krví snad každá žena). Na Joannu nezvykle krátká, ale možná o to působivější píseň On a Good Day („Will you leave me be, / so that we can stay true / to the path that you have chosen?”), něžná Kingfisher, posmutnělá Go Long ozvláštněná téměř čínskými názvuky nebo málem hitová Soft as Chalk s neuvěřitelně zpěvným, ale o to temnějším refrénem „that godawful lawlessness” dělají z Have One On Me desku, která, doufejme, nebude jen tak zapomenuta.
Teď jen zbývá věřit, že se najde nějaký odvážný promotér, který Joannu znovu přiveze do Prahy. O koncert, který před časem odehrála v pražské Arše, jsem bohužel vlastní vinou přišla, a další vystoupení zatím na obzoru není, přestože na jaře Joannu čeká rozsáhlé evropské turné. Snad se ale já i ostatní Joannini fanoušci někdy v budoucnu přeci jenom dočkáme.
Komentáře
Okomentovat