…lopettaa palavasti haluumaan
Očekávání spojená s druhým albem se samozřejmě nevyhnula ani finské indiepopové „superkapele“ Ruusut, kterou tvoří hudebníci Ringa Manner, Miikka Koivisto, Alpo Nummelin, Samuli Kukkola a spisovatel a textař Lauri Levola. Eponymní debut z roku 2018 vzbudil zasloužené nadšení, a tak jsem určitě nebyla jediná, kdo se na jeho následovníka těšil jako děcko na Vánoce. Navíc ochutnávky, kterých se nám dostalo na loňském Flow Festivalu (report je i po roce stále v nedohlednu, pahoittelut), byly více než slibné.
Dvojka dostala název Kevätuhri, což je ve finštině zároveň jméno baletu na hudbu Igora Stravinského, v češtině známého pod titulem Svěcení jara. Aby album svému jmenovci nezůstalo nic dlužné, hned úvodní skladba Pyhä kevät (Posvátné jaro) je postavena na téměř operní a možná až přehnaně teatrální atmosféře, kterou vzápětí rozbije DJ Kridlokk svým potemnělým rapem. Ač je tahle kombinace přinejmenším zvláštní a od kapely, která je stále hlavně popová, bych nic podobného neočekávala, po několika posleších začne fungovat. Stejně jako celá tahle deska.
Od Kevätuhri totiž nejde čekat sbírku hitů na první dobrou, i když Ruusut takové rozhodně napsat umí a některé se nebáli zařadit ani sem. Tuuli puhaltaa (Vítr fouká), 4321 a hlavně Illalla (Večer) jsou skladby, které si rozhodně nepustíte jen jednou – počítejte s tím, že vám v hlavě i v přehrávači budou rotovat pěkně dlouho. Pravděpodobně se jen tak nezbavíte ani těch ostatních, jen to bude chvilku trvat. Jejich potenciál se totiž rozvíjí mnohem pomaleji, alespoň vám ale zaručí, že se k téhle desce budete vracet minimálně tak často jako k debutu. I tady se vám totiž dostane všeho, co jen od kvalitní hudby můžete chtít – od husí kůže přes momenty k zamyšlení až k tancování po celém obýváku. I na slzy dojetí dojde, tedy alespoň pokud jste tak trochu přecitlivělí jako já.
Albu samozřejmě dominuje hlas Ringy Manner, která je stále na vrcholu a zřejmě z něj jen tak nesleze, což je jen dobře. Vokálně se však tentokrát do popředí derou i její kolegové Miikka Koivisto a Alpo Nummelin a nutno uznat, že to není na škodu. Ženský i mužský hlas jsou tu v symbióze, což textům zabývajícím se z velké části partnerskými vztahy dodává na uvěřitelnosti. Nemusíte se ovšem bát žádných laciných rýmovaček o neskonalé lásce. Tady se pohybujeme spíš na hraně mezi skutečným a přízračným. A jsme ve Finsku, takže všechno je tak nějak temnější než je u nás obvyklé.
Jen škoda, že si nový materiál nemůžeme užít naživo. Letošní festivalová sezóna k tomu přímo vybízela, ale bohužel se jaksi zrušila sakumprásk se vším okolo. Pokud jste ve Finsku, zážitky si můžete vynahradit na podzimním turné. Pro nás ostatní je tu naštěstí malá záplata v podobě živého záznamu z letošního minifestivalu Helsingin juhlaviikonloppu, na který se můžete podívat tady. Křepčit u notebooku je sice hodně divné, ale to je rok 2020, bohužel. Některých věcí se prostě musíme naučit vzdát. Dobré hudby ale zatím naštěstí ne. Tvorba Ruusut je toho živoucím důkazem.
Komentáře
Okomentovat