Islandská zpěvačka, skladatelka a multiinstrumentalistka Sóley patří k umělcům, kteří jsou známí spíš užšímu kruhu hudebních fajnšmekrů. Na jejím druhém pražském koncertě se však ukázalo, že svou křehkou a emocionální hudbou dokáže nalákat až překvapivě mnoho příznivců.
Už dlouhou dobu před začátkem koncertu to před MeetFactory vypadalo jako na mezinárodní konferenci studentů severských jazyků. Tipla bych si, že ze skandinavistiky i z finštiny se na Sóley přišli podívat minimálně všichni ti, kteří neholdují metalu. Ať už z filozofické fakulty nebo ne, složení publika bylo až překvapivě homogenní – silně převažovali mladí intelektuálové, kterým dvacet nejspíš teprve bude. Pár postarších výjimek (a mě můžete počítat mezi ně) se sice našlo, ale moc nás nebylo. Při poslechu některých rádoby moudrých konverzací se mohlo zdát, že publikum ten večer bude spíš upjaté, množství vypitého piva nicméně mělo výjimečně pozitivní účinky. Ale nepředbíhejme.
Před Sóley se představila v Berlíně usazená česká kapela Fiordmoss, s jejíž tvorbou jsem se setkala poprvé. Musím uznat, že mají příjemný repertoár, který se dobře poslouchá, a na charismatickou zpěvačku Petru Hermanovou se taky hezky kouká. Při zpětném pohledu je však zarážející, že z celého setu si nedokážu vybavit ani jednu melodii, zato esteticky smotaný červený provaz na Petřiných černých šatech a čtyři copánky, ze kterých střídavě vytvářela něžný i ďábelský účes, se mi nesmazatelně vryly do paměti. Je skvělé, když má kapela výraznou vizuální prezentaci, ale hudba by rozhodně neměla zůstávat až na druhém místě. Zároveň bych ale Fiordmoss nechtěla zatracovat podobně jako dvě osoby za mnou, které výkon kapely velmi nahlas častovaly hodnocením jako „to je děs“ a „kéž by ten ledovec potopil vás“. Nedostatek slušnosti některých lidí mi opravdu vyráží dech.
Chvíli po desáté po krátké přestávce na pódium bez velkých teatrálií konečně nastoupila dlouho očekávaná Sóley. Vždycky mě potěší, když se umělec obejde bez zbytečných šaškáren typu vynuceného úvodního vytleskávání, bez nějž odmítá před lidi vůbec vyjít. Sóley si naštěstí na žádnou hvězdu nehraje, je příjemně civilní, a tak na úvod prostě pozdravila, představila sebe i doprovodnou kapelu a pustila se do hraní. Koncert zahájila starší, ale rozhodně ne ohranou And Leave, která výstižně předurčila atmosféru celého setu. Trochu melancholickou, intimní, poklidnou, ale přesto plnou momentů, které vás nenechají v klidu. Určitou tíživost svého repertoáru nicméně vyvažovala vyprávěním mezi jednotlivými skladbami, které tak trochu připomínalo pokec s kamarády. Někomu to mohlo vadit, ale pro mě je mluvená interakce s publikem nedílnou součástí živého koncertu. Nejhorší jsou kapely, které za celou dobu jen na půl huby poděkují a jinak mlčí.
Sóley taková ale rozhodně není. Nejdřív se podivovala nad tím, že v publiku je snad tolik lidí, kolik jich žije na celém Islandu, a konstatovala, že se díky tomu cítí jako doma. Potom oznámila, že má chuť pařit, a tak zahraje další páteční party song, načež spustila pomalou klavírní baladu Kill the Clown. Není nad to, když člověk sám sebe bere s nadsázkou.
Kromě humorných průpovídek jsme se samozřejmě dočkali i písniček z nového alba Ask the Deep. Zazněly Devil, Halloween, One Eyed Lady, Ævintýr i Follow Me Down. K vrcholům večera nicméně překvapivě patřily starší kousky Smashed Birds a I’ll Drown, v níž konečně vyniknul hlas Sóley v celé své kráse. Přestože zvuk byl o dost lepší než na jarním koncertě Zoly Jesus, vokál se i tak chvílemi dost utápěl ve změti elektroniky a bicích. Utrpěla tím hlavně krásná skladba Halloween, která stojí na melodické zpěvové lince, jež však tentokrát zůstala schovaná někde v pozadí.
Na konci večera došlo i na neplánovaný sborový zpěv publika, který by zrovna na koncertě umělkyně jako je Sóley čekal asi opravdu málokdo. Stačilo však zmínit, že její tchán má zrovna narozeniny, a celý sál se rozburácel zpěvem Happy Birthday. Jak už jsem zmínila, pivo mělo konečně taky jednou pozitivní účinky. A rozhodně si nemyslím, že někdo chtěl vrátit vstupné kvůli nevalné úrovni koncertu, jak se Sóley bála.
Na úplný závěr se hlavní hvězda večera vrátila na pódium sama jen s kytarou a bez doprovodu kapely zahrála písničku Bad Dream, jejíž text si prý vytiskla z internetu, ale pak ho někde ztratila. Většinu si naštěstí pamatovala, i když konec skladby musela tak trochu useknout. Dokonalost ale nikdy nestojí za moc, a tak jí ani polovičatý přídavek určitě nikdo nevyčítal.
A věřím tomu, že pro slíbené objetí si po vydařeném koncertě přišel nejeden fanoušek.
Komentáře
Okomentovat