Hned na začátku musím přiznat, že byste asi těžko hledali většího hudebního analfabeta, než jsem já. Přesto ale hudbu považuji za něco, bez čeho bych se v životě neobešla. I když v podstatě nerozeznám jeden tón od druhého a zpívat před lidmi se od určité doby vůbec neodvažuji, myslím, že jsem si během let na hudbě vypěstovala slušnou závislost. Ráda si o sobě myslím, že mám docela dobrý přehled o tom, co se na hudebním poli děje zajímavého a pozornosti hodného, přesto se někdy stane, že mi nějaký umělec prostě „unikne“. O to větší pak přijde překvapení, když najednou zničehonic zjistím, že ten, koho jsem tak dlouho přehlížela, je vlastně úžasný. Většinou pak následuje i zoufalé bušení hlavou o stůl, když zjistím, že dotyčný u nás už několikrát vystupoval a mně se úspěšně podařilo všechny koncerty, které se konaly v podstatě za rohem, prošvihnout. To samé platí i o Joanně Newsom. O její hudbě jsem toho sice přečetla dost, ale písničkám samotným jsem věnovala sotva pár minut. Au...
...pieniä jälkiä olemassaolosta...